bílé ulice, černé prsty a snídání

vracím se do poustevničtějších kolejí. přes noc napadl sníh a ve schleussigu voní vzduch uhlím jako na vesnici. romantiků s černě umazanými prsty je ve čtvrti zřejmě víc.

navzdory sněhu lidé nenechali kola doma. včera jsem viděl jednoho, co se posněženou cestou v parku statečně hnal na galuskách. myslím, že si během dne musel v nějaké prudké zatáčce strašně rozbít držku.

po cestě domů jsem tajně doufal, že by dana mohla umýt nádobí. (dana obecně nádobí moc nemyje. dana nádobí nejenom nemyje, dana ho po sobě ani neuklízí. když vstávám později než dana, vím co snídala. pravidelně vídám na stole v kuchyni otevřené mléko, rozbalené rozteklé máslo. občas na stole leží nakouslá čtvrtina rajčete, někdy objevím zbytek sýra, jindy okoralý krajíc, nedojedené muesli. pravidelně nacházím na stole drobky. dana často snídá čerstvé housky, které si donáší z nedaleké pekárny. ostatky daniny snídaně pravidelně fascinovaně uklízím.) když jsem došel domů a zjistil, že dana nádobí neumyla, vlastně jsem nebyl překvapený.

blitzpost

tak vám nějak ani nevím, co bych sem napsal. že se mám dobře? že jsem sepsal svůj první článek v němčině? že zítra půjdeme na fotografickou výstavu timma rauterta? že jsme byli v sobotu v berlíně, v neděli v šest hodin ráno vyrazili z berlína do rostocku? že jsem poprvé viděl německý moře (ve warnemünde foukal neuvěřitelnej vítr)? ne ne ne, prozradím vám, že pozítří hrají v peterskirche kelly family. oni ještě žijou!

přijela se mnou

moje blogová realita opět zaostává za realitou mojí. zatímco na blogu ještě piju kafe v kavárně trafik a čekám na stefana, studenta antropologie, se kterým jsem se v listopadu opil v jednom bruselským baru, já jsem už v lipsku. asi ten blogově nepopsanej mezičas vynechám a začnu tím, že když jsme přijeli do lipska, poprchávalo. včera jsem psal jako hovado do půl 6. ráno referát o blozích, tak se teď v sobě víc vyznám a umím se zařadit mezi erzähl-webloggery. to jsou ti, co píšou "geschichten mit literarischem touch".

ráno mě v mojí nedospalosti chytla v jedničce revizorka a já musel lhát, zapřít peněženku, změnit několik písmen ve svém příjmení, několik čísel v datu narození, zmenšit popisné číslo našeho domu. revizorka nebyla podobná té české, byla milá.

přemýšlel jsem, jestli bych jezdil načerno i kdybych měl víc peněz. na začátku mého přestupku byl přestupek cizí. rusky se jezdit načerno řekne jezdiť zajcem a já se dnes ráno díval vyplašeně.

балканска всувка

za pet minut pul devaty jsem dorazil na florenc k autobusu spolecnosti katev travel. pred nim uz postavali opalenejsi panove a popotahovali z poslednich cigaret pred dlouhou cestou (dalsi cigo si daji az za tri hodiny na brnenskem autobusovem nadrazi). nalodeni probehlo uspesne a ja jsem mel s vyhledem na pristich 21 hodin cesty radost, ze sedim sam. volne misto vedle me se mi podarilo uhajit i v brne, kde jsem svoje dve sedadla pokryl zmeti knizek, casopisu, saly, bundy, lahve s vodou a baget. neustoupil jsem ani v bratislave, kde jsem co nejvic roztazenej predstiral pred nove pristoupivsimi spanek. stejna metoda mi pomohla i na pumpe kdesi v madarsku, kde pristoupily posledni dve spolucestujici. oproti letu mel nas autobus relativne neojety gumy. letni obuti totiz pripominalo spis gumy formule jedna.
na hranicich se slovenskem, madarskem i srbskem si celnici vyvolavali z autobusu porad ty samy tri lidi. dva panove a pani vzdycky zmizeli v celnicky kukani, asi po pul hodine se objevili a se schovyvavym usmevem ohlasili cenu. ta se lisila, jednou sto euro, podruhy dvacet.
asi po 20 hodinach jsme se probojovali srbskem a dorazili na bulharske hranice. a tady zacal duty free ritual. ja jsem se taky ucastnil a koupil pro mariny brachu konstantina karton cervenejch marlboro za osm a pul eura. pres hranice muze kazdej vzit jen jeden karton, takze kdo kupuje kartonu vic - ten prede mnou jich vzal asi osm - dostane cernou nepruhlednou igelitku. ve dne je prejezd pres hranici zabavnejsi, protoze clovek muze ocenit kreativitu cestovatelu, ktery v uzemi nikoho rvou kartace do blatniku ziguliku, moskvicu a yug. do sofie jsme dorazili pred pul sestou, byla zima a ja se sel ohrat do cafe trafik pred hlavnim nadrazim.

jen taková fotka z bruselu, víc nic

drážďany hypertextově

dnes jsem večeřel u arjena zeleninovou polívku a arjen vyprávěl, jak malým dětem, který hlídal, vysvětloval teorii relativity.
trochu jsem si hrál s blogovou formou, tak se třeba podívejte na mírně hypertextové vyprávění o výletu do drážďan. tady prosím.

je to za námi

když jsem se v půl jedný vzbudil, hlava mě bolela. když jsem přišel do kuchyně, zvracel tam dj. dj teď spí u anji v pokoji, občas zachrochtá a pokusí se o zvracení. při snídani jsem přes zeď slyšel jeho sténání. v kuchyni se nám usídlili notorové, kteří si dávají "kontrabier", "kontrawein" a kouřej jednu za druhou.

bylo tu hodně lidí, většinu jsem neznal. mluvil jsem o ndr, krakonošovi, nemocnici na kraji města, o vstupu bulharska do eu, o premiéře prvního a posledního filmu, ve kterém jsem hrál, o walesu, o kaczyńském a o tom, že když jsou partneři z různých zemí, měli by se naučit jazyk toho druhýho.

mluvil jsem s maciejem, ninou, mendy, arjenem, markem, s (teď nevím, jak se jmenuje). prohodil jsem pár slov s annou, falkem, andrém... měl jsem na hlavě kozáckou čepici, vypil jsem 7 piv, dvě becherovky. když mi přišla sms od franzisky, ve které se ptala, jaká je party, odpověděl jsem: "also nach sechs biere kann man eigentlich nur mit schwierigkeiten sagen, dass die party scheisse ist". po šesti pivech, může člověk jen s obtížemi říct, že je party na hovno.

přípravy vrcholí

nějak mě ta naše super mega party začíná srát. už máme nakoupenej chlast, aparatura je na místě, pokoj anji je vyklizenej, její postel je teď u mě v pokoji..
celý mi to přijde jako ztráta energie. zabývání se něčím, co vůbec není třeba. hudba bude moc nahlas, tak si s lidma, který jsem pozval, stějně pořádně nepopovídám. radši bych s nima zašel v klidu na pivo. a těch ostatních sto mě vlastně ani moc nezajímá..
a taky mě sere, že budeme vopruzovat ostatní spolubydlící a vlastně celou ulici, protože to bude hodně hlasitý, aspoň co jsem viděl ty repráky. no nic, třeba se to ještě vyvrbí, nebo mám jen negativistickou náladu.

moji spolubydlící se tak trochu zbláznili

v pátek má u nás ve wg proběhnout einweihungsmegaparty (něco jakou kolaudační nebo tak). bude to velkolepé, má tu být asi 120 lidí. moji spolubydlící se na ni neuvěřitelně těší. spiklenecky teď v kuchyni plánují jak v německým generálním štábu za první světový války. dát do chodby zelenou nebo červenou lampičku? kde sehnat projektor? budou se dělat chlebíčky? budou tu, u nás doma, hrát asi tři dýdžejové, bude tu bar, kde budeme prodávat piva, víno, panáky a sangrii. všichni se vožerou, někteří poblejou, jen doufám, že ne mně do postele.

za mnou nepřijela

tak nějak nevím, co bych sem psal, dostávám se do skluzu. o věcech, co se staly před týdnem, se mi v tuhle chvíli už nechce psát, tak je vynechávám, nechávám propadnout, projít. fotka pána z bruselu se mi nějak znelíbila, tak jsem to vymazal. úroveň ostatních kolegů blogerů je vysoká, vojtěch má svoje bezdomovce a mladou svobodu, za plopezem přijela jeho milá, evka si jede svoji soap operu. já jsem zase v lipsku, po skoku do česka, opět "doma" ve svojem modrým pokoji.

zima ještě nepřišla, tak jsme po kursu fj mohli zajít s maciejem z polska do plusu koupit sternburg a potom každej svý dva teplý lahváče na lavičce nedaleko augustusplatzu vypít. vlastně jsme ještě předtím byli na středověkým vánočním trhu, kde moje kamarádka, studentka anglistiky franziska, prodává něco jako plněný ciabaty. maciej dostal jednu zadarmo, já nechtěl. s maciejem si rozumím, mluvíme spolu německy, je fajn.