neuvěřitelné akademické historky aneb kterak londýnská masarykova společnost pořádala večer upírů

"od rána prší. teď na chvíli přestalo, ale za chvíli určitě zase začne. dneska už nikam nepůjdu. ne jako včera, nechtěl jsem být celý den doma, tak jsem se pod záminkou nákupu šel projít. vzal jsem si i foťák a nacvakal pár obrázků. nebudou nic extra, ale omámila mě cizí, jiná, anglická realita. když jsem došel k temži, foukalo podzimně a trochu se dělaly i vlny. k temži to není daleko, skoro jako bych bydlel u moře."

napsal jsem sem včera poněkud rozjitřele, ale nevystavil, protože mi došel dech. dneska navážu jinde a jindy, i když to asi bude kostrbaté. chtěl jsem se sem detailně rozepsat o školním duscussion panel na téma the vampire, ale asi zůstanu jen u nástřelu několika momentů.

ne že by mě tolik zajímalo upírské téma, spíš jsem na seanci zavítal ze zvědavosti. nemalou roli hrála i malým písmem připsaná poznámka na letáku: wine will be served after the talk. vyklubala se z toho celkem veselá akce. trochu to bylo i k neuvěření. ani moc nevím, nakolik vážně to bylo myšleno, každopádně to asi bylo myšleno spíš vážně.

představte si sál plný undergrad a postgrad studentíků, mezi nimi několik vyučujících a na pomyslném pódiu sedí jeden profesor, čtyři doktoři a názvy pojednání "řecký upír" nebo "it´s in the genes: declining religion and the shadow of east europe in contemporary vampire film". první dva mluvčí měli vadu řeči (nevím proč, ale dřív jsem si myslel, že když si člověk v angličtině šlape na jazyk, není to poznat). u paní dr hajnes jsem celou dobu přednesu přemýšlel, jestli velevýrazný způsob, jakým si šlape na jazyk, není hraný, není součástí představení (jeden z vystupujících byl přestrojen za upíra), myslel jsem, že třeba až skončí, vycení upíří špičáky a nějakým bonmotkem nasadí svému jinak vcelku nezáživnému vyprávění korunu. no a ono ne. ona tak mluví normálně (a i rumunsky tak mluví, protože je lektorkou rumunštiny).

a tak se vrcholem večera stalo vystoupení dr tima beasleay-marrayho, mého programme tutora, který byl krátký, v přednesu vášnivý a přesvědčivý. v novinářské rádoby šťavnaté řeči by teď žurnalista napsal "důvod?", ale já to neudělám. mluvil o upírovi jako o symbolu a o dekadenci a trefně a originálně do toho zamíchal psychoanalýzu a i na lásku a touhu se v jeho bravurním proslovu dostalo (teď mě napadá, jestli to celé nebylo mířeno na nějakou sečtělou krásnou studentku). navíc mluvil z hlavy. na závěr zarecitoval překlad básně upír od karla hlaváčka a bylo. poslední příspěvek o filmu byl taky docela zajímavý, ale ne tak vášnivý a navíc už ve vzduchu viselo víno.

i kvůli němu jsem hledal slova hůře, když jsem pak venku zavedl hovor s kuřákem timem na slovenskou a českou literaturu. nemohl jsem si vzpomenout na ladislava mňačka, zato jsem tima upozornil na václava hraběte, kterého neznal. no a pak se objevil druhý badatel zabývající se češtinou na našem institutu. neznal jsem ho a měl ho za českého studenta, tak jsem mu začal česky tykat. u toho jsem zůstal, i když se z něj vyklubal amík a bývalý lektor české literatury na harvardu, co je na našem insitutu nový. po cestě na metro jsem se dozvěděl, že je jedním z pražských hemingwayů počátku devadesátých let, co přijel kvůli kafkovi, aby skončil v náruči české dívky.

čtenáři postavami

v osobním strážci říká kevin costner černému řidiči něco v tom smyslu, že pravidlem je, že vždycky zemře černý řidič. zajímalo by mě, jestli by vtípek pobavil i bez výjimky černé řidiče, které míjím, když si zpestřuju svoji everydayness a místo přes bank jedu domů jubilee line přes canary wharf.
vyjedu eskalátory a připadám si trochu jako na jiné planetě a trochu jako ve středu dění. kouknu napravo na ústředí reuters a vzpomenu na skutečné hvězdy oboru typu milana fridricha a miloše čermáka, které jsem ve své, nyní ukončené novinářské kariéře, potkal. pak už míjím ony šoféry, kteří znudeně postávají u kár s černými zadními skly a čekají na kapitány průmyslu.

měl jsem veřejnoprávněrozhlasovou návštavu evu a jana. ze čtenářů se na několik dní stali spoluobyvatelé mojí tiny room a postavy příběhu. jeník byl třeba u toho, když jsem se spolubydlící siri ze švédska překonal hranici "hi-hi-komunikace". tématem hovoru bylo její doma a co o něm víme, lépe řečeno co švédského známe. siri je z uppsaly, takže víme, že tam je univerzita, že tam je hokejový klub. u hokeje jsme se trochu zdrželi a zavtipkovali, pak známe ingmara bergmana a švédskou ocel a pak už šla siri spát.
dokonce jsem si popovídal i s jejím přítelem/manželem marcelem z brazílie. snídal vločky, slunce svítilo do kuchyně přes žaluzie pěkně zešikma a on skoro až vyprávěl, jak začal studovat v brazílii medicínu, pak mu došly peníze, tak se sebral a odjel sem. teď dělá v jedné restauraci, prý je to trochu gay restaurace. už se zapsal na univerzitu a příští rok začne tam, kde v brazílii přestal. do brazílie se vrátit nechce.

vrcholem návštěvy se kromě jeníkova interview s petrem čechem stal zápas slavie s arsenalem. byl jsem u toho, dokonce i sešívané tričko jsem na sobě měl (asi to mělo něco do činění s identitou, o které mluvíváme na seminářích nation, identity, power pana dr moula). s evou jsme viděli několik oněch proslulých anglických rodinek, co chodí na fotbal i s mámou. hráče arsenalu vyvolávali jenom křestním. viděl jsem naživo obrázky známé z televize, děti s kulatou plachtou uprostřed hřiště a tak. slávističtí fanoušci skandovali kdo neskáče fandí spartě a hoši bojovat. hoši bojovali marně, i na dálku bylo vidět, že běhají prostě moc pomalu. za stavu 6:0 to dlouho vypadalo na tenisový výsledek, ale nakonec přidali ještě jeden. walcott calls the shots as slavia suffer, psal druhý den the london paper.

časem možná přidám obrázky, co jsem na arsenalu nacvakal na blbeček.

při psaní mě nejvíc baví vymýšlení titulku, ale teď zrovna nemůžu na žádný přijít

předevčírem jsem neúmyslně obnovil tradici nekontrolovaného procházení. i když jsem tentokrát měl konkrétní cíl - odevzdat cv ve dvou hospodách ("vysněný" bavarian beerhouse byl mezi nimi) - nakonec se mi podařilo udělat dokonalé několikakilometrové a dvouhodinové kolečko. po uzavření kruhu jsem rezignoval a do beerhousu se svezl metrem.
do druhé hospody jsem se vydal až včera vyzbrojen číšnickým sívíčkem, ve kterém jsem zamlčel světlé čétéčkovské body mojí dosavadní kariéry a vyzdvihl několik nárazových zkušeností pinglovské povahy (profesní strečink). po cestě do hospody, která se jmenuje "the old queens head", jsem potkal motorkáře s českou vlajkou na stroji, pak další dva našince, které jsem po špionsku kus cesty poslouchal, a taky jsem byl svědkem homosexuálně cyklistické hádky dvou partnerů na křižovatce. honza kalousek někde říkal, že to je pověra, že jeden je v páru víc holka a druhý ne, já o tom nic nevím, ale ten, co se mi zdál víc jako holka, křičel dost vysokým hlasem na toho druhého "you knocked into me!" a uraženě popojížděl dopředu a dozadu, když mu ten druhý domlouval. pak už byla zelená a odjeli pryč (ten "holka" se snažil druhému neúspěšně ujet). v hospodě si holka vzala síví, zeptala se, o jakou pozici se ucházím, já řek, že waiting a ona, že ok, že dá životopis manažerovi. teď už musím jen waiting, ale větší naděje vkládám do bavorské knajpy, tam mi manažer po rozhovoru auf deutsch víceméně přislíbil "probeshift".

včera večer jsem ale ještě zůstal na druhé straně barikády a zašel na sraz spolužáků, který inicioval bulhar pavel. byl tam starý známý james, co mi minule vyprávěl o pádech v bulharštině. mírně jsme si zakonverzovali v bulharštině. minule byl asi dost nalitej, což mi i říkal někdy v pondělí ve škole na chodbě, když se mě ptal na jméno. myslím, že se mu líbí anelie, což mě trochu sere. ne proto, že by se mi líbila, ale protože si sedá pořád vedle ní a já si s ní nemůžu pokecat. pak tam byli ještě nějací bulharští světáci, kteří potom chtěli jet do jiného baru taxíkem. james si mě naklonil prohlášením, že taxíkem nejedem, "we are students."
bavil jsem se taky s pavlem, kriticky jsme nahlédli pověst londýnských škol, zažertovali o českém pivu. téma se ten večer stočilo i na čtyři jazyky a vlastně na jeden, na srbštino/chorvatštino/černohorštino/bosňáčtinu, protože přítomná byla mně do té doby neznámá spolužačka jelena z bělehradu/černé hory, co má srbský i černohorský pas.

společnost jsem musel opustit mezi prvními, jelikož poslední tube nečeká. byl to můj první páteční večer v mhd a tak jsem nasával alkoholem podmíněnou atmosféru. někteří čekali na vlak vleže nebo vsedě na zemi a, když přijížděl, zvedali se vrávoravě. pohledy byly spíše kalné, moje asi jen trochu, vzhledem ke spořivé půldruhé pintě v oběhu.
vlak přijede, otevřou se dveře, všichni se začnou zběsile hrnout dovnitř nebo ven. a chaos huhňavě usměrňuje týpek řidič s "this train is ready to dipá" a "mind the dó". omylem jsem se rozjel na opačnou stranu, ale nebyla to chyba fatální, protože jsem to domů vzal jubilee line přes canary wharf. z vagónů si pamatuju pána s výjimečně červenou hlavou, kudrnatou slečnu zbloudilou ze třicátých let a obrovský titulek daily mailu OBESITY DEADLIER THAN SMOKING.

summing up and pointing out

ne že by se nic zajímavého nedělo, jen chybělo to správné blogerské rozpoložení a když bylo zrovna přítomno, padaly na klávesnici anglická slova víc latinská než anglická typu ambiguous a ubiquitous občas prošpikovaná nějakým tím focal pointem. jinak řečeno, musel jsem psát reflection sheet o ethnic origin of the nations.
taky jsem si připravoval prezentaci, d day přišel dneska. moje vystoupení jednoznačným úspěchem nebylo, občas jsem se zablekotal (jinak dobře známá slova se někam schovala zrovna, když jsem je hledal), ale myslím, že přestože z akademického hřiště nevezu tři body, předvedl jsem vcelku solidní výkon.

o to suverénněji si, často k vlastnímu překvapení, počínám u kuchyňské linky. k vrcholům minulých dnů patří například premiérová čína s rýží, velmi chutné kuřecí plátky s rajčaty a sýrem doplněné skvostnou bramborovou kaší nebo neméně vynikající bramboračka.
dnes jsem podnikl dva kroky k definitivnímu zabydlení. jednak jsem zaplatil polovinu školného, teď už prostě nohy na ramena vzít nemůžu, ani kdybych chtěl (a já nechci), a v asdě jsem si pořídil med a marmeládu. nákup těchto surovin jsem odkládal, ale teď už není na co čekat. podobně jsem váhal s nákupem kafe, ale i to už mi zkrášluje sychravá rána. ačkoli, musím přiznat, že počasí je zatím navzdory své pověsti neanglické. kočky a psi zatím pršeli jen několikrát.

a tak jsem třeba v neděli upřednostnil slunečné odpoledne v greenwich (jen tři stanice odtud) před sociálněvědeckým textem. cutty sark byla zafačovaná kvůli mnohačetným květnovým popáleninám, takže jsem z ní neviděl nic. trochu mě to mrzelo, ale atmosféra neutrpěla, nedaleko hráli dva rockeři nebo alkoholici (podle úhlu pohledu) dylana, slunce svítilo pěkně fotograficky ze strany, do toho s rodinkami se procházející tatíci v dresech anglického národního týmu, james cook v královském parku a výhled na londýn. poledníkem rozpůlená anglická idylka.

v asdě jsem včera objevil novou regálovou uličku cizokrajných potravin s následujícími kategoriemi: mediterranean, asian, halal, west indian, irish a polish. když si chce upracovaný gastarbeiter zpříjemnit jednotvárný život, sáhne po živiecu, kubiši, nebo ptasciem mlaczku.

aby byl můj londýnský trifle úplný, chybí mi přidat k bytu a škole ještě práci. dneska jsem obcházel hospody. ve dvou, co se mi docela zamlouvaly, waiting staff hledají, zítra jim jdu odnést cv. shodou náhod se jedna z nich jmenuje bavarian beerhouse a je echt bavorská. podmínkou je znalost němčiny. víceméně jsem připraven nosit i lederhose.

stimulating leech

včera byl michael palin v pobaltí a seznámil se na vlastní kůži s podivnými východoevropskými praktikami. (BBC: Warning: The video clip contains scenes of blood-letting.)

if you are single, get in touch

ranní metro je přeplněné, na bank musím nechat ujet dvě soupravy, protože se mi jednoduše nepodaří nastoupit. i když mám patnáct minut rezervu, přicházím o stejný počet minut později. předmět se jmenuje research skills of area studies. dnes to bylo jednoduše o hledání v knihovně. od jedenácti mám history, myth and nation. je nás devět, pamatuju si srbku, která pořád mluví a mluví a je emotionally envolved, což by asi neměla, ale každý trochu jsme, když jde o naši, nejen naši, historii. pak tu máme angličana s vyrážkou na obličeji, co je focused na albánce, kosovo atd., anelia je z bulharska, polka je z toruně a působí jako šprtka, ale je milá. má hodně polský přízvuk, nemluvná holka je ze cyprus. emo je z leeds. anelia po kurzu navrhuje, že půjdeme na kafe, tak jdeme. já, polka, emo a cyprus. povídáme si seznamovace, kde bydlíme, jaký obor děláme, co jsme dělali za obor. před ssees se loučíme, vyměňujeme si čísla a smlouváme se na hospodu večer, sraz v osm před ssees.

musím domů psát revision sheet o stati "from social to political identity: a critical examination of social identity theory". jde o dvacetistránkové dobrodružství publikované v roce 2001 v žurnálu political psychology. nevěděl jsem, že psychologie má takové odvětví. po cestě objevuji v the london paper svoji nastávající oblíbenou rubriku - lovestruck:

"you sat opposite me on the charing cross to tunbridge wells train last tuesday at 6.20pm. you were wearing a purple top and black jumper, and had the prettiest eyes and a cute smile. i was in black. we both got off at sevenoaks. wish i wasn´t so shy! drink?" jamie

nejvíc se mi líbil ten od K:

you were the darkhaired guy listening to his ipod on the 38 bus on monday last week. i was the blonde in the polka-dot dress. i got off at angel. if you are single, get in touch.

vědecký text se mi čte pomaleji, dostávám se do skluzu a v osm píšu esemesku, že přijdu později. za půl hodiny posílám finální stránkové (!) dílko dr richardovi moleovi, kterého jsem si překřtil na moulu. na večeři je arabský chleba, anglické hmoty už jsem se přejedl. rozhoduji se, zda se přestrojit za englishmana sáčkem z klipu coldplay, ale rozhoduji se pro eastern european outfit a volím zimní bundu. v metru si za to nadávám - je mi horko. v londýně zapomínám, že venku je tu člověk minimálně, většinu času tráví pod zemí, nad zemí jen přebíhá.

v hospodě znám jen anelii, ty co slíbili účast chybí, docela jsem se těšil na emo. další osazenstvo tvoří tři bulhaři, američan z tennesse a asi angličan, co umí bulharsky. vyprávějí se bulharské vtipy v angličtině. i když některým nerozumím, mírně se směju. bulharofilní angličan rozdává rozumy: bulharštinu se naučíš jednoduše, nemá pády. hm. (ňakakav lajňarski angličanin šte mi raskazva za balgarski ezik!) neříkám nic. američan se předvádí, když plynule přechází do němčiny s brutálním bavoráckým přízvukem. povídá si s mojím sousedem. prolamuji ledy a na otázku, jestli mluvím německy, taky přihazuju nějaké moudro auf deutsch. amík vypráví o tom, jak byl v praze a že má freundin aus nuernberg. pavel a anelia se hádají o to, jestli je důležité, kdo jim vládnul. vzniklo to aneliiným tvrzením, že my jsme to měli s němci dobré. nakonec jdeme ještě do jiné hospody na druhou pintu. socializující večer končím rozloučením s amíkem a anelií a sprintem, mám deset minut do posledního tube.

v metru mě zaujal pán v obleku s červenozelenýma ponožkama a hnědýma botama na přezku, dvě holky jedna hezčí, jedna ošklivější s velkýma ušima s růžovými brýlemi. říká: "she´s not russian but somewhere with this long surname". v dlr (docklands light railway) pozoruji dva přiopilé nagelované blue-collary s obrovskýma hodinkama, jak čumí na blondýnku opodál. podle nosu jsou asi bratři. 

new europe

že jsem tu už týden, jsem poznal i podle toho, že dnes večer dávali na bbc one čtvrtý díl seriálu dokumentů michael palin´s new europe. třetí díl, který byl o rumunsku a moldávii, jsem viděl minulou neděli. tentokrát se monty pythonovec vydal do maďarska a ukrajiny. bylo to zajímavé, odlehčené a občas něco historicky trochu nehrálo.
v maďarsku se v budapešti projel metrem, parlamentem ho provedl aristokraticky vyhlížející bývalý maďarský velvyslanec v americe, pak se zajel podívat na pěstitele tokaí. politicky nekorektně a zároveň vtipně se zeptal, čím to je, že maďaři všechny poslední války prohráli, aby maďar (už ne ten aristokrat) odpověděl, že to nebyla chyba maďarů.
ve lvově pršelo a pak se jelo do kyjeva, kde si popovídal s ukrajincem s americkým přízvukem o budoucnosti ukrajiny (měla by snad být světlá). navštívil i dceru julie tymošenkové, která má za manžela nějakého béčkového hardrockera z leedsu, který prorazil na ukrajině. zašli se podívat i na protestující na náměstí, kde se cestovatel rockera zeptal, co si o tom myslí, my přeci takhle na náměstí ve westminsteru nestanujeme, do we? v jaltě se pythonovec dotkl krymské konference a zeptal se holky z turistické agentury, co si lidé myslí o stalinovi. ta řekla, že někteří lidé si ho váží a něco v tom smyslu, že ho mají za strong leadera. o sobě řekla, že se učila z jiných učebnic a že na otázku, jaký byl stalin, stále hledá odpověď. příští díl je o pobaltí. 
na nástěnce v mojí škole visí výzva přijďte hrát fotbal za new europe a pod čarou je at least how michael palin calls it. spolužáci nás za nové znalecky nemají, jen mi trochu nehraje, proč má tým mojeho institutu ve znaku srp a kladivo.

při psaní mě nejvíc baví vymýšlení titulku

vyvinul jsem si strategii poznávání londýna. když skončím na univerzitě, vyberu si ulici a jdu jejím směrem tak dlouho, až mě to přestane bavit. pak začnu hledat metro, protože metro je v londýně na každém rohu, netrvá to většinou dlouho.

předevčírem jsem takhle maně došel do camden townu a potkal tam japonského punkáče, kterého jsem viděl na picadilly circus v dubnu, když tam dělal ožralej bordel. tentokrát ale držel spořádaně reklamní ceduli na nějaký krám, který určitě vlastní nějací people following alternative subcultures, most notably goth, punk and emo. 

včera jsem taktiku opakoval, jen s tím, že jsem cíleně dojel do notting hillu a začal až tam. nezávislé knihkupectví hugh granta jsem nenašel, ale zato jsem narazil na české velvyslanectví a přes kensington gardens došel mimoděk až k serpentine gallery. na návštěvu expozice jsem neměl síly, alespoň jsem nakouknul do obchodu. bylo tam dost lidí umělečtějšího typu, pár japonských studentek patrně artu a taky spousta knih s originálními vydesignovanými obaly a názvy jako art after conceptual art nebo is art history global, hodně jich bylo i v němčině, protože berlín táhne scénu. opustil jsem serpentínu a pokračoval hyde parkem podél dráhy, kterou tam mají lordi na projížďky koňmo. blázny ve speakers´ corneru se mi poslouchat nechtělo, zamířil jsem podzemkou domů.

večer mi katq, jak se to v bulharské esemesštině přepisuje, půjčila průvodce po londýnských galeriích a museích. dnešek byl tudíž možností odškrtnout si první - photographers´ gallery. výstava se jmenovala shemelis desta´s ethiopian archive 1963-1982 a byla zajímavá spíš historicky než fotograficky. hodně fotil na středoformát a dělal to dost obyčejně, protože měl ale co chvíli před objektivem fidela castra na návštěvě u haile selassieho a podobné papaláše, byly to zajímavé obrázky. skoro větší pozornost než fotkám jsem ale věnoval popiskům.

druhou výstavku jsem jenom proletěl cestou k bookstoru, kde to bylo mnohem zajímavější. prodávala v něm třeba slečna s nejjasněji červenou obrubou brýlí, jakou jsem kdy viděl. fotoknížek tam bylo tolik, že jsem si je radši ani nezačal moc prohlížet (asi tam budu jezdit odpočívat), ale nejlepší byla vitrínka, kterou nemohl žádný umělec v jinošských letech minout aniž by mu srdce poskočilo. měli v ní vyskládané různobarevné loma, i holgy tam měli a pro neopakovatelnost okamžiku i slušný výběr polaroidů. všechno, co si subjektivní dokumentarista může technically ke štěstí přát.

domů jsem se vrátil přes embankment, k večeři byly těstoviny se zeleninou, kterou dům dal (brzo si budu muset koupit nějakou flákotu), pohádka na dobrou noc o pohádkách o minulosti měla trochu složitější název: Theorizing Historical Myths in Balkan Societies and Beyond. Part I: Enlightenment vs. Functionalism.  



ještě jsem sem chtěl vtěsnat něco trefného o tom, že tu vídám hodně párů, ve kterých je žena rozteklá až běda a muž má jen lehký podbřišek, a láskyplně se drží za ruce, ale nějak mě nic nenapadlo.

"stepan, i have good news"

řekla mi paní novolásková z admissions, když mi před dvěma hodinami zavolala. kdesi v centrální admissions shledali můj bakalarž odpovídajícím a já se můžu vydat na britskou akademickou pouť. jen prý budou monitorovat moje "studijní progresy". v pondělí se můžu oficiálně zapsat.

ve středu už jsem absolvoval první předmět, který budu skutečně navštěvovat. jmenuje se vznešeně history, myth and nation in south-eastern europe a učí ho holanďan ger duijzings. the course will introduce students to the recent debates about and approaches to memory and history, to the construction, interpetation and uses of the past, in various disciplines such as history, psychology, and anthropology.. pán vypadá sympaticky, doufám, že mu to vydrží, ten předmět je na dva semestry.

ve čtvrtek a v pátek jsem měl intermediate bulgarian, která se nakonec přeci jen vyučuje. tvořím plných padesát procent frekventantů kursu. druhá polovina je finka ulla, co studuje ruskou a bulharskou literaturu. pan učitel ilja nedin je milej, nosí po anglicku růžovou košili s proužky a sáčko a rád používá zdrobněliny, takže třeba místo duma říká dumička.

hra "would you like to become  a student" mi šťastně skončila, ale od zítřka začínám novou, jmenuje se "chcete být uklízečkou nebo myčem nádobí?". teď ale zaběhnu do asdy pro víno za tři libry, ať moji nohu ve dveřích londýnské uni můžeme s nedkem a kaťou pěkně oslavit.

mind the gap ii

ukázalo se, že první den ve škole pro mě nebude prvním, první den ve škole pro mě totiž ještě oficiálně nenastal.

v pondělí jsem absolvoval první hodinu předmětu theory and practice of social research (později jsem se dozvěděl, že ten předmět vůbec nemám mít zapsaný), bylo to celkem zajímavé. potom jsem běžel na sís, jak tady říkají, neboli ssees, neboli school of slavonic and east european studies. tam jsem se dopátral student administration, abych se mohl zapsat. zapsat jsem se nemohl, protože nejdříve se musím zapsat "celouniverzitně". to mají na starosti v registry, zamířil jsem tudíž do registry. tam mi řekli, že jim ještě nepřišli potřebné dokumenty, že se mám stavit odpoledne. to znělo celkem slibně, takže jsem spokojeně odešel na kurs intermediate russian.

protože jsem ale nepsal test, který psali během induction week, nezbylo pro mě v kursu místo. nezaváhal jsem a běžel do páteho patra na new language serbian/croatian, protože nějaký jazyk mít zapsaný musím a intermediate bulgarian nenabízejí. paní učitelka je srbka nebo chorvatka nebo bosňačka a je milá a je to spíš slečna, ale nakonec asi raději přeci jen půjdu na new bulgarian, kde bych mohl excelovat a mít tak víc času na mytí nádobí, na které mám při hledání práce velké vyhlídky.

po kursu jsem běžel na registry, kde mi řekli, že sorry, ale že papír ještě nepřišel a že mám jít na department a trochu je popohnat. tak jsem šel zpátky na student administration s tím, že chyba je na jejich přijímači. tam řekli hm a zavedli mě za catherine newlove (pěkné jméno, že) z admissions. ta byla milá, omlouvala se a prozradila mi, že problém se týká mého bachelor degree, ale že prý je to byrokratická záležitost a že se to vyřeší, že mi dají do zítřka vědět. ještě ten den večer mi volá doctor beasley-marray a taky se omlouvá a taky že se to vyřeší a že velmi pravděpodobně to bude ok.

v úterý se nikdo neozval, tak jsem zašel dnes ráno za paní novoláskovou. ještě nic neví, ale mám si zajít za panem beasley-marray. od něj vím, že problém není na mojem institutu, ale na celouniverzitní admissions, kde přemýšlí o tom, jestli je můj bakalář vyhovující, nezaznamenali totiž ještě, že už je v česku taky bakalář a ne jen magistr. doctor beasley marray mě ujistil, že on ví, co je "bakalarž" (vede kurs slovak literature from post-stalinism to post-genitalism, to by mě zajímalo co tím post-genitalismem myslí) a že jim to vysvětlil a že by to mělo dobře dopadnout, ale že možná taky ne. ať prý normálně navštěvuji kursy. na rozloučenou mi, ač nemám narozeniny, popřál česky "všechno nejlepší".

tolik o uvíznutí v informační mezeře boloňského procesu. jinak najíždím na londýnský životní styl, ráno se tlačím v metru, snídám houbovitou veku místo chleba a obracím každou libru. dokud se nevyřeší škola, nemůžu si zařídit studentskou tramvajenku ani účet a když nemám účet, tak se těžko shání práce. jsem v takovém mezidobí, nebo v no man's land a čekám na wendepunkt, který klaus mann napsal jako turning point.