co nového

uteklo dost vody pod tower bridgem a asi je načase vytasit se s nějakým dalším studentsko-gastarbajterským svědectvím. už dvakrát jsem se sice chystal k blogovému vyprávění - jednou po nedělní shiftě v la vie en rose a podruhé včera v nečekané opilosti z turecké nóbl restaurace - pokaždé ale skončilo jen u chtění. jednou jsem byl moc ospalý, podruhé navíc ještě podnapilý. věřím ale, že správný blogerský příspěvek zraje jako chardonnay nebo kozí camembert, které hostům francouzské restaurace o víkendech roznáším.

obraťme tedy anglický list.

týden, který pravidelnému číšničení en rose předcházel byl čtecí. reading week je takový pěkný, zdá se mi, že typicky anglický, eufemismus prázdnin. namísto českého slova se ale ve studentovi snaží podnítit činnost, která by probíhat měla, ale ne vždy proběhne. já se snažil, přeci jen mi tři dubnové esejistické deadliny pomalu kladou nůž na krk. podělím se o čtenářskou zkušenost s touto knihou dr. sarah pink a upozorním na vkusné sladění barvy příjmení s jeho významem.
kromě brodění se různými concepty, frameworky, contexty, discoursy, researchy, fieldworky, reflexivitamy a subjectivitamy jsem ale také stihnul navléci kůži gastarbeitera, nahodit sveřepý východoevropský výraz a pět večerů roznášet igelitky se suši hladovým a unaveným junior managerům, co domů půjdou asi mnohem později než já ve svých deset, protože musí dovymyslet, jak zachránit krachující továrnu někde v severní indii nebo na východním slovensku. a to ještě budou mít nejen krátké ale i špatné spaní, protože jestli jim v tom šéf najde druhý den chybu, nepochválí je.
musím se přiznat, že mně to v itsu, jak se quasijaponský restaurační řetězec jmenuje, trochu začíná lézt na nervy. začal jsem se poohlížet po nějaké změně, kde jinde než tady. a tím se smyčkou dostáváme zpátky ke globální řeči, ve které mě zaujalo následující spojení: "can do attitude", kterého jsou inzeráty na nejrůznější team membery plné. já se ale teď poohlížím po fleku se zavádějícím názvem barista. nejde ale o alkohol a noční pitky, ale naopak ranní nápoj, kávu, kterou bych rád u presovací mašinky připravoval. ve svém cv vystupuji coby zkušený kávovarník. zkušenost s vařením kávy v lipské kavárně welt je sice (ač symbolická) smyšlená, nicméně francouzská reference z la vie en rose je pravá a nejrůznější americana, espressa, latté, macchiata, cappucina a jim podobné jsem se tam připravovat naučil. zítra mě čeká interview na spitafield's fine food market, pozítří ve stylish kavárně fashion and textile musea. na to druhé bych snad měl jít za emouška(?).

abych mohl skončit, vrátím se na začátek

k včerejší podnapilosti. v ssees se konalo představení nové knihy o meziválečné jugoslávii. byla to celkem zajímavá sešlost okořeněná nedělním novorozencem. ten byl, musím se přiznat, jeden z důvodů mojí přítomnosti, v oficiálním programu se na něj nicméně nedostalo ani zmínkou. dorazilo dost srbů akademiků, byl tam i ctěný pan profesor, který pamatoval když ne první světovou, tak určitě krále aleksandra karađorđeviće.

autor knihy ve zkratce tvrdil, že první jugoslávie nebyla zase tak zralá na rozpadnutí, jak se obecně myslí. ať už byla či ne, dobrým zvykem po podobných akcích na našem institutu je rozlévání vína, které prolomí ledy a zažehne neformální diskuse. shodou okolností jsem se dostal i na následnou oficiální večeři, která, poněkud ironicky, vzhledem k tomu, že turecké jho je nejen v současném srbském diskursu (ha!) pořád aktuální sousloví, ale zároveň i patřičně multikulturně, v turecké restauraci. po mé pravici seděl dr ger dajzings jinak můj vyučující, naproti spolužačka anelie, po její levici další učitel, zábavný američan eric gurdy, abych jmenoval mně dříve známe spolustolovníky. pili jsme všichni červené víno a v poněkud zakalené diskusi s gerem jsme se shodli na tom, že vztah nizozemců a čechů k němcům má své podobnosti. dostalo se na humus, musaku, olivy a jiné pochutiny, jen to dnešní ráno bylo těžké. bulharsky je kocovina machmurluk, slovo nepěkné a odpovídající.