"Biene Maja"-Komponist gestorben

psal spiegel online. já byl v sobotu na predragově večírku na rozloučenou. po cestě tam, predrag bydlí na koleji, kam to ode mě trvá asi 40 minut, jsem potkal místní punkáče. k uniformitě lipských punkáčů patří obligátní lahváč nejlevnějšího lipského piva sternburg (láskyplně nazývaný sternie, stojí 39 centů). proč nekupují u normy gold bohemia beer za 23 centů jako já, nevím.
německou zvláštností je pro mě pití lahvového piva na ulici i za velmi nízkých teplot. na zastávce tak upíjelo z lahve kromě punkerů ještě pár dalších lidí. byly asi tři stupně pod nulou. tolik pijanů bylo na zastávce ale asi i proto, že vyhlížená tramvaj 11 projíždí nejaltenrativnější čvrťí lipska connewitz.
predragova impreza probíhala v klubu centrifuga lužickosrbské koleje. kolej je lužickosrbská spíš jen podle názvu, lužických srbů na ní bydlí jen sedm. když jsem dorazil bylo už docela veselo, v čilém hovoru jsem zahlédl třeba zrzavého němce paula, který se mnou chodí na kurs bulharštiny a studuje suedslavistiku. prohodil jsem pár slov a zapředl hovor s magdou z polska a pak se s ní vypařil do jejího pokoje. teď nepřijdou žádný nepřístojnosti, jen jsem si od ní přetahoval pár megabytů polské hudby. třeba cieslaw niemen, něco mezi mišíkem a joe cockerem, akorát v polštině, je bardzo pěnkna muzyka! když jsme se vrátili do víru imprezy, bylo o něco veseleji. makedonec viktor svým charakteristickým hlasem vískal obklopen nějakou finkou a francouzskou cloe, z který si potají děláme legraci, že se vlasně jmenuje hajzl, eh (v němčině klo, eh). predraga posíleného několika pivy jsem se zeptal na kosovo. je třeba říct, že už byl opilý, ale úplně rozumné řeči nevedl. když zatajím nejostřejší, zůstane třeba "místo kosova je v demokratickém srbsku! kosovo je a bude srbské."
stejný atribut by své domovině přál i dušan. dušan je lužický srb, který v lipsku studuje fyziku, chemii a lužickou srbštinu. chce být učitelem na lužickosrbském gymnáziu. s rodiči mluvil vždycky lužickosrbsky. se mnou mluví také tak, někdy z celé věty nerozumím ani slovo, ale v rámci podpory lužice to neříkám. většinou také rozumím.

kolik sněhu je venku?

Schnee: wer

dieses Wort zu Ende

denken könnte

dahin

wo es sich auflöst

und wieder zu Wasser wird

das die Wege aufweicht

und den Himmel in

einer schwarzen

blanken Pfütze

spiegelt, als wär er

aus nichtrostendem Stahl

und bliebe

unverändert blau.

Rolf-Dieter Brinkman

mám na víkend půjčenej nikon d70, tak jsem se byl projít. když jsem se vracel domů, v kapse dvě kuřecí šunky od aldiho, jednu za 85 centů, docela se rozsněžilo. vlastně ani nevím, kolik toho napadlo. před oknem mýho pokoje je balkón, tak nevidím dolů na ulici, a do kuchyně se mi chodit nechce. vím jen, že teď už nesněží.

zítra musím jít nafotit reportáž z jakési "computerspielnacht", noci počítačových her. vtipný na té akci je, že ji přesunuli a tak začíná už ve dvě odpoledne. ta reportáž je cvičení číslo 4 na werkstatt fotojournalismus.

zítra večer asi zajdu na rozlučkovou party predraga z bělehradu, byl tu přes stipendium pro studium lužický srbštiny. predrag se mnou chodil na deutschkurs spolu s magdou z polska, která studuje bohemistiku a přečetla asi tak čtyřikrát víc knížek českých autorů než já, a viktorem z makedonie, co umí osm jazyků. magda je z lužický srbštiny celá popletená, tak vždycky, když spolu mluvíme, říká místo jo nebo ano lužickosrbský haj. s viktorem mluvím občas bulharsky. viktor rád zpívá hity bulharskýho turbo folku. třeba "pogledni mi vav očite, i kaži, če me običaš, neprikrivaj tam lažite..." bulhaři nemají tvrdé y.

včera jsem sepsal svůj druhý článek v němčině v životě. vlastně to ale není moc článek, spíš takový hybrid, možná zamyšlení, fejeton, co já vím. je k přečtení v internetovém magazínu newwws, co jsme vytvořili na semináři Einführung in onlinejournalistisches Arbeiten. ten třetí odshora.

a ještě čtyři obrázky z procházky, ten poslední je, myslím ve stylu, který tak posledních deset let frčí na německejch uměleckejch školách, kam choděj kluci s výraznejma patkama, adidaskama a sáčkama propíchanejma odznáčkama. taky tam choděj holky s proužkovanýma tričkama, piercingem a ofinkou na šikmo. všichni nakupují biopotraviny a všichni chtějí do španělska nebo jižní ameriky, protože tam není zima a je tam ta svoboda.

bílé ulice, černé prsty a snídání

vracím se do poustevničtějších kolejí. přes noc napadl sníh a ve schleussigu voní vzduch uhlím jako na vesnici. romantiků s černě umazanými prsty je ve čtvrti zřejmě víc.

navzdory sněhu lidé nenechali kola doma. včera jsem viděl jednoho, co se posněženou cestou v parku statečně hnal na galuskách. myslím, že si během dne musel v nějaké prudké zatáčce strašně rozbít držku.

po cestě domů jsem tajně doufal, že by dana mohla umýt nádobí. (dana obecně nádobí moc nemyje. dana nádobí nejenom nemyje, dana ho po sobě ani neuklízí. když vstávám později než dana, vím co snídala. pravidelně vídám na stole v kuchyni otevřené mléko, rozbalené rozteklé máslo. občas na stole leží nakouslá čtvrtina rajčete, někdy objevím zbytek sýra, jindy okoralý krajíc, nedojedené muesli. pravidelně nacházím na stole drobky. dana často snídá čerstvé housky, které si donáší z nedaleké pekárny. ostatky daniny snídaně pravidelně fascinovaně uklízím.) když jsem došel domů a zjistil, že dana nádobí neumyla, vlastně jsem nebyl překvapený.

blitzpost

tak vám nějak ani nevím, co bych sem napsal. že se mám dobře? že jsem sepsal svůj první článek v němčině? že zítra půjdeme na fotografickou výstavu timma rauterta? že jsme byli v sobotu v berlíně, v neděli v šest hodin ráno vyrazili z berlína do rostocku? že jsem poprvé viděl německý moře (ve warnemünde foukal neuvěřitelnej vítr)? ne ne ne, prozradím vám, že pozítří hrají v peterskirche kelly family. oni ještě žijou!

přijela se mnou

moje blogová realita opět zaostává za realitou mojí. zatímco na blogu ještě piju kafe v kavárně trafik a čekám na stefana, studenta antropologie, se kterým jsem se v listopadu opil v jednom bruselským baru, já jsem už v lipsku. asi ten blogově nepopsanej mezičas vynechám a začnu tím, že když jsme přijeli do lipska, poprchávalo. včera jsem psal jako hovado do půl 6. ráno referát o blozích, tak se teď v sobě víc vyznám a umím se zařadit mezi erzähl-webloggery. to jsou ti, co píšou "geschichten mit literarischem touch".

ráno mě v mojí nedospalosti chytla v jedničce revizorka a já musel lhát, zapřít peněženku, změnit několik písmen ve svém příjmení, několik čísel v datu narození, zmenšit popisné číslo našeho domu. revizorka nebyla podobná té české, byla milá.

přemýšlel jsem, jestli bych jezdil načerno i kdybych měl víc peněz. na začátku mého přestupku byl přestupek cizí. rusky se jezdit načerno řekne jezdiť zajcem a já se dnes ráno díval vyplašeně.

балканска всувка

za pet minut pul devaty jsem dorazil na florenc k autobusu spolecnosti katev travel. pred nim uz postavali opalenejsi panove a popotahovali z poslednich cigaret pred dlouhou cestou (dalsi cigo si daji az za tri hodiny na brnenskem autobusovem nadrazi). nalodeni probehlo uspesne a ja jsem mel s vyhledem na pristich 21 hodin cesty radost, ze sedim sam. volne misto vedle me se mi podarilo uhajit i v brne, kde jsem svoje dve sedadla pokryl zmeti knizek, casopisu, saly, bundy, lahve s vodou a baget. neustoupil jsem ani v bratislave, kde jsem co nejvic roztazenej predstiral pred nove pristoupivsimi spanek. stejna metoda mi pomohla i na pumpe kdesi v madarsku, kde pristoupily posledni dve spolucestujici. oproti letu mel nas autobus relativne neojety gumy. letni obuti totiz pripominalo spis gumy formule jedna.
na hranicich se slovenskem, madarskem i srbskem si celnici vyvolavali z autobusu porad ty samy tri lidi. dva panove a pani vzdycky zmizeli v celnicky kukani, asi po pul hodine se objevili a se schovyvavym usmevem ohlasili cenu. ta se lisila, jednou sto euro, podruhy dvacet.
asi po 20 hodinach jsme se probojovali srbskem a dorazili na bulharske hranice. a tady zacal duty free ritual. ja jsem se taky ucastnil a koupil pro mariny brachu konstantina karton cervenejch marlboro za osm a pul eura. pres hranice muze kazdej vzit jen jeden karton, takze kdo kupuje kartonu vic - ten prede mnou jich vzal asi osm - dostane cernou nepruhlednou igelitku. ve dne je prejezd pres hranici zabavnejsi, protoze clovek muze ocenit kreativitu cestovatelu, ktery v uzemi nikoho rvou kartace do blatniku ziguliku, moskvicu a yug. do sofie jsme dorazili pred pul sestou, byla zima a ja se sel ohrat do cafe trafik pred hlavnim nadrazim.