...

měli jsme tu nějaké stížnosti týkající se sentimentálního tónu, tudíž přicházím s pokusem o velký příběh, vyprávění, tapetu, kládu. doba mezi druhou a třetí ráno, pinglovská únava smíchaná s doznívající kocovinou a dech upomínající na kouřenou vodní dýmku jsou pro to vhodné okolnosti. započněme tedy pátkem, kdy jsem velikonoční bank holiday oslavil stylově prací en rose. manažer "mého týmu" totiž nebyl odvolán, pokračujeme v tradiční nefrancouzské leč značně frankofilní sestavě.
i sobota přinesla roznášení house, french a veg breakfasts, lattés a jím podobných. deštivé počasí nám odehnalo dost zákazníků, takže shifta byla docela poklidná. skončil jsem o hodinu dřív, shltnul staff food a vyrazil domů. po cestě jsem uvažoval, jestli si nechat ujít "end of term party", poslední to večírek druhého semestru. protože oficiální školní sedánky většinou vynechávám, přemluvil jsem se, že studium není jen studiem knih a a že realita britského studentského života je vlastně mojím dalším předmětem. byla pěkná klendra, nicméně jsem se rozhodl zahrát proslaveným coldplayovským sáčkem na britpopovou strunu. zkušený londoner ví, že v metru je horko a že metro je všude, takže nad zemí stráví jen cestu od stanice k hospodě/klubu, případně kuřácké notpauzy před hospodou. původně se seance konala v jakémsi posh baru loop, odtud ale byla naše společnost vykázána, poněvadž po deváté se klub zavřel pro neformálně oblečené. došel jsem akorát, abych kolegy zastihnul mezi dveřmi na odchodu do jiného klubu.
vizuální problém s večírky ssees, které navštěvuji, se týká vzhledu mých kolegyň. jakési nepsané pravidlo udává, že večírky undergraduate a postgraduate (já jsem to druhé) se nemýchají, obě kategorie se drží odděleně a coby postgraduate by člověk měl patrně koukat na "ty mladší" poněkud s patra. smutnou skutečností je, že mezi postgraduálními studentkami nejsou pěkné dívky k nalezení. chtělo by se říct, že akademická dráha není pro přitažlivé dívky přitažlivá, kdo ví, ssees je přeci jen malý vzorek. každopádně zmíněný jev je velevýhodný pro některé mé neotylé kolegyně, které se v našem akademickém prostředí stávají jednookými královnami krásy.
na večírku jsem zapředl hovor třeba s pavlovým kamarádem, jehož jméno jsem zapomněl, nicméně jsem s ním prověřil některé tematické okruhy učebnice bulharštiny. mrzí mě, že jsem si víc nepopovídal s ratkem, srbským junior managerem londýnské investiční banky, jehož bratr je mým kolegou. ke konci již dost nucená konverzace proběhla s jakýmsi slovenským spolužákem. komunikace s ním byla ale dost jednosměrná, dojem na mě měly patrně udělat jeho příběhy ze slovenské finančí scény, které je údajně vycházející nebo už vyšlou hvězdou. nudilo to. opakem byl černoch, který "dohlížel" na clubbery na pánském záchodě klubu. na umyvadle byly jako návnady nejrůznější voňavky, žvýkačky i lízátka, které měly podnapilého člověka svést, aby byl následně psychicky donucen dát mladému hajzldědkovi zpropitné. i já jsem dal, ale spíše ze solidárnosti (vím, jak nepěkně spíláme v la vie lidem, co "netipují", třeba dneska nechali jedni velcí vtipálci místo pár liber čokoládová vajíčka). zapředl jsem s chlapíkem při každé návštěvě wc hovor, lidi prý dělají strašné věci, crucial hour přichází mezi druhou a třetí. součástí jeho povolání je i uklízení následků.
zajímavý byl i "chat" s kamarádem americké spolužačky irin, co se mnou chodila v prvním semestru na kurs o nacionalismu. nikdy předtím jsem si s ní nepovídal, ale když jsme se potkali, objali jsme se a políbili jako nejlepší přátelé. její kamarád, jehož jméno jsem zapomněl, byl vlastníkem iránského i amerického pasu, jinak nastávajícím právníkem a absolventem columbia university. má rád šácha, plzeňské pivo a myslí si, že mccain (bohužel) vyhraje. s novými kalifornskými přáteli jsem večírek zakončil a vydal se hledat noční bus. ztratil jsem se a našel, tipnul si správný autobus a na bank poznal podle čekající partičky bengálců, že jsem na správné zastávce, z které vede cesta na "můj" isle of dogs. ráno bylo nepříjemné, naštěstí byla neděle v la vie mrtvá a boalem mě pustil po třech hodinách domů. určitě to šlo napsat trefněji, vtipněji, večírek si říká o detaily, odpozorované jemnosti, ale hodina se říká o spánek úporněji. dobrou.

край

tak jsme to ve škole zařízli. druhému semestru zazvonil konec, ale akademické pohádky konec ještě není. včera byla v ssees poslední z řady pitek "bring your bottle". vynechal jsem ji, pořádal jsem vlastní sólo akci "bring sushi", a tak jsem jen ráno na cestě od metra potkal opuchlého toma, z úst mu táhla ohnivá voda.
na poslední hodinu kursu travel writing donesla americká paní učitelka wendy koblížky od krispy kream. hodina proběhla příjemně, i nějaká ta post-strukturalistická mírně samolibá samomluva k členům akademické obce, při které se snažím porozumět, co chce mluvčí říct, jen ze začátku a pak se utíkám do království snů, byla na programu. nick holt bere všechny ty pošuky typu benjamina a derridy trochu moc vážně. rumunka raluca občas přidá svoji úvahou trošku do mlýna. musím ale podotknout, že její angličtina je vynikající, minimálně forma je vynikající, jestli je prázdná s určitostí posoudit nemůžu.
na kursu history, myth and nation in south-eastern europe bylo loučení trochu hořčejší, přeci jen byl dvousemestrální a tak nějak jsme si na sebe zvykli a navíc dr dajzings kromě akademické erudice dostává i předsudkům o sympatických holanďanech. poněkud odlehčeně jsem odvyprávěl téma mojí eseje o rodinných fotografiích, aneliin fotoaparát naši skupinku zvěčnil samospouští a šlo se.
já na oběd do kantýny, kde si poslední středy dopřávám polévky s bagetou namazanou máslem za libru a půl. bulharská konverzace s anelií a pak knihovna a kurs bulharštiny s ilijou alias panem dr nadinem "dumičkou". dneska přišla i finská spolužačka ulastina, co spadla nedávno z koně a polámala si kde co. od gramatiky jsme tradičně utíkaly k hovorům na různá témata. dneska šlo o tibet, kosovo i evropské fondy. no a pak 'kraj' a metrem přes bank na canary wharf, kde se ze mě stal, je to ale podivné slovo, poslíček (po svých).

můj tým a můj tým

přijdu domů z práce, v kuchyni hodím řeč s dariou, naší novou ruskou spolubydlící, o anglickém filmu, co právě běží na bbc two. když zmizí vyzvednout sestru na letiště, přepnu si to na fotbal tottenham-eidhoven, protože timesy ukradnuté v citi bank při čekání se suši igelitkou jsou k večeři moc náročná zábava. vlastně koukám na "svůj" klub, ne že bych tolik fandil spurs, to jen časté dotazy na anglický tým, kterému fandím, mě donutily vybrat si ten "svůj". tady nestačí říct slavia, protože oni si myslí, že každý má i ostrovní tým svého srdce. tak jsem si vybral tottenham, protože na podzim hodně prohrával. a taky tam hraje berbatov, co pochází ze stejného města jako můj učitel bulharštiny. tottenham (čti [totnm], ne jako standa bartůšek [totnhem]) nedal penaltu, je z kola ven, já vypnul telku, postavil vodu na hruškový čaj a vzápětí se jal psát o tom, co se za blogerský půst navršilo.
měl jsem návštěvu. bylo to hezké. byli jsme v portsmouthu. teď už jsem zase zpátky v každodennosti. začala mi sobotní shiftou v la vie en rose. možná, že byla poslední, protože měníme majitele. stávající manažer bualem odchází a s ním možná i jeho team - kuchyně se slovákem mirem a bandou alžířanů, co o něčem nepřetržitě arabsky diskutují, a taky alžírofrancouz vilfried, rusolotyš eduards, alžířan tizi a já. ještě to není jisté, poslední směnu máme tento víkend, potom se uvidí.
i ve škole se to chýlí k závěru, druhý semestr má namále a pak už jen psaní a psaní esejí. koukám, že se ten příspěvek stává nějaký popisný, tak já to ukončím a "zprávařské" nuance naservíruji zainteresovaným elektronickou poštou.
jen bych ještě mohl představit novou spolubydlící. jsem za její příchod rád, protože odchod brazilsko-švédského páru znamená častěji volnou koupelnu a víc místa v ledničce - daria je jen jedna. studuje architekturu, třídí odpad, ale neoplachuje po sobě vanu. naneštěstí v ní nechává i vlasy, takže voda potom hůře odtéká. ze začátku jsem si myslel, že je kráva - ne kvůli ucpanému odpadu - teď už si to nemyslím. jen mi vadí, že občas dost přehrává, asi jak chce zanechat dobrý dojem nebo co.

co nového

uteklo dost vody pod tower bridgem a asi je načase vytasit se s nějakým dalším studentsko-gastarbajterským svědectvím. už dvakrát jsem se sice chystal k blogovému vyprávění - jednou po nedělní shiftě v la vie en rose a podruhé včera v nečekané opilosti z turecké nóbl restaurace - pokaždé ale skončilo jen u chtění. jednou jsem byl moc ospalý, podruhé navíc ještě podnapilý. věřím ale, že správný blogerský příspěvek zraje jako chardonnay nebo kozí camembert, které hostům francouzské restaurace o víkendech roznáším.

obraťme tedy anglický list.

týden, který pravidelnému číšničení en rose předcházel byl čtecí. reading week je takový pěkný, zdá se mi, že typicky anglický, eufemismus prázdnin. namísto českého slova se ale ve studentovi snaží podnítit činnost, která by probíhat měla, ale ne vždy proběhne. já se snažil, přeci jen mi tři dubnové esejistické deadliny pomalu kladou nůž na krk. podělím se o čtenářskou zkušenost s touto knihou dr. sarah pink a upozorním na vkusné sladění barvy příjmení s jeho významem.
kromě brodění se různými concepty, frameworky, contexty, discoursy, researchy, fieldworky, reflexivitamy a subjectivitamy jsem ale také stihnul navléci kůži gastarbeitera, nahodit sveřepý východoevropský výraz a pět večerů roznášet igelitky se suši hladovým a unaveným junior managerům, co domů půjdou asi mnohem později než já ve svých deset, protože musí dovymyslet, jak zachránit krachující továrnu někde v severní indii nebo na východním slovensku. a to ještě budou mít nejen krátké ale i špatné spaní, protože jestli jim v tom šéf najde druhý den chybu, nepochválí je.
musím se přiznat, že mně to v itsu, jak se quasijaponský restaurační řetězec jmenuje, trochu začíná lézt na nervy. začal jsem se poohlížet po nějaké změně, kde jinde než tady. a tím se smyčkou dostáváme zpátky ke globální řeči, ve které mě zaujalo následující spojení: "can do attitude", kterého jsou inzeráty na nejrůznější team membery plné. já se ale teď poohlížím po fleku se zavádějícím názvem barista. nejde ale o alkohol a noční pitky, ale naopak ranní nápoj, kávu, kterou bych rád u presovací mašinky připravoval. ve svém cv vystupuji coby zkušený kávovarník. zkušenost s vařením kávy v lipské kavárně welt je sice (ač symbolická) smyšlená, nicméně francouzská reference z la vie en rose je pravá a nejrůznější americana, espressa, latté, macchiata, cappucina a jim podobné jsem se tam připravovat naučil. zítra mě čeká interview na spitafield's fine food market, pozítří ve stylish kavárně fashion and textile musea. na to druhé bych snad měl jít za emouška(?).

abych mohl skončit, vrátím se na začátek

k včerejší podnapilosti. v ssees se konalo představení nové knihy o meziválečné jugoslávii. byla to celkem zajímavá sešlost okořeněná nedělním novorozencem. ten byl, musím se přiznat, jeden z důvodů mojí přítomnosti, v oficiálním programu se na něj nicméně nedostalo ani zmínkou. dorazilo dost srbů akademiků, byl tam i ctěný pan profesor, který pamatoval když ne první světovou, tak určitě krále aleksandra karađorđeviće.

autor knihy ve zkratce tvrdil, že první jugoslávie nebyla zase tak zralá na rozpadnutí, jak se obecně myslí. ať už byla či ne, dobrým zvykem po podobných akcích na našem institutu je rozlévání vína, které prolomí ledy a zažehne neformální diskuse. shodou okolností jsem se dostal i na následnou oficiální večeři, která, poněkud ironicky, vzhledem k tomu, že turecké jho je nejen v současném srbském diskursu (ha!) pořád aktuální sousloví, ale zároveň i patřičně multikulturně, v turecké restauraci. po mé pravici seděl dr ger dajzings jinak můj vyučující, naproti spolužačka anelie, po její levici další učitel, zábavný američan eric gurdy, abych jmenoval mně dříve známe spolustolovníky. pili jsme všichni červené víno a v poněkud zakalené diskusi s gerem jsme se shodli na tom, že vztah nizozemců a čechů k němcům má své podobnosti. dostalo se na humus, musaku, olivy a jiné pochutiny, jen to dnešní ráno bylo těžké. bulharsky je kocovina machmurluk, slovo nepěkné a odpovídající.

čtyřikrát po dvou z (vizualizace iii)

chtěl jsem nahodit epický popis oslavy nedkových narozenin v bulharské restauraci div petel neboli crazy cock, ale než k tomu došlo, příběh poněkud vyčpěl a vyvanul, ztratil na aktualitě, tudíž se z něj blogové vyprávění nestane. namísto něj nabízím trpělivému čtenáři něco obrázků v obvyklé formě:

little goodbay party in soho

původně jsem začínal úplně jinak, bylo to ale včera a byl to začátek jiné story, která zůstane nedořeknutá.
uprostřed dnešní shifty v la vie en rose mi přišla zpráva od jeremyho, režiséra, že má little goodbye party tonight. a tak jsem kolem kolem deváté zkušeně zhltnul čínskou polévku, přerušil icq konverzaci s plopezem a vyrazil do víru hlavního města upadajícího impéria. večer si říkal o blogový zápis už proto, že rozlučkový dýchánek se konal v illegal baru in soho.
poučen lipským undergroundem, očekával jsem poblité pankáče válející se jeden po druhém, hlasitou muziku, hovory o zapatistech, revoluci, nebo aspoň vizuální rebélii. spojníkem mezi londonem a leipzigem se ale staly jen lahváče. třetinka italského piva za tři libry, osazenstvo well-off, myšlenky na revoluci někde v nedohlednu v osmdesátých letech. do švitořivé konverzace vyhrával chlapík s medových hlasem a kytarou. a, to mě zaskočilo, na baru se dalo platit kartou! byl to spíš takový soukromý bar, protože neměli licenci a chlápkovi u vchodu musel každý napsat jméno.
téměř celý večer jsem strávil konverzací na téma výuka historie ve spojeném království, i na bbc a channel 4 se dostalo. sparing partnerem mi byl james, stejný ročník, čtvrtinový ind a jeden ze dvou (mně známých) oxfordských absolventů u stolu (history, politics). james je pobouřen skutečností, že na britských školách se prý vůbec neučí historie bývalých kolonií. to mě překvapilo a náležitě jsem se pohoršil. druhá oxfordská konverzace proběhla s jeremyho bratrem a týkala se rozdílů v prostředích japonské a jihoafrické banky, v nichž byl zaměstnán.
pak už bylo dvanáct a čas jít. prosvištět soho na tottenham court road - střepy na ulici, davy na ulicích, fronty vytrvalých před kluby. v metru stál naproti polák celý v bílém. podle všeho se sám vracel z neúspěšného lovu. na banku trojička podle poslední módy vyšňořených japonců a potom jsem otevřel andré kertésze a vynořil se ve dvacátých letech v maďarsku. jen na chvíli jsem se vrátil zpátky, to když jsem pozoroval slečnu s velkými podpatky, co nohám ulevovala tím, že obě chodila vychýlila proti sobě, takže stála na kotnících. ztratila při tom manévru dobrých osm centimetrů výšky. já se pak vrátil zpátky do londýna až na svojí personální konečné - crossharbour.

asphalt

původně jsem tady chtěl barevně vylíčit jednodenní natáčení v zimní jihoanglické krajině, která vůbec nepůsobila zimně, ale nějak jakoby česky podzimně nebo spíš bezčasně, nicméně nějak mi vyschnul blogerský inkoust a ve chvíli, kdy 15. přijela, jsem kyberprostor na osm rychle běžících dní dočista opustil. teď, když jsem molitan zase složil do kouta svojeho tiny roomu a snídat začal namísto v kuchyni opět před obrazovkou a mlčky, je načase se do virtuální reality vrátit nějakým tím dalším popisem mojí reality megapole. 

anebo raději z paměti vylovíme pár momentů ze soboty, kdy jsem vyrazil za jeremy curlem, režisérem. namísto do liphooku jsem nakonec z waterloo odjel směr haslemere. vstával jsem brzo a připadal jsem si proto trochu rozlámaně, ale do vlaku svítilo slunce, já po anglicku usrkával latté z velkého kelímku, díval se z okna a po dlouhé době "byl na výletě" tak trochu za neznámým, tak, jak je to vždycky nejlepší.

krátký film se jmenoval asphalt a já byl týpek, co jede autem a najednou na silnici uvidí ležet holku. holka byla artová kanaďanka s kudrnatými vlasy. nebyla ošklivá, ale nejhezčí na ní byly ty vlasy. prý pracuje v americe u filmu. její kanadský akcent mi připadal americký, ale jeremy říkal, že jde poznat, že je z kanady. dalším účastníkem byl jeremyho spolužák z elitní vojenské akademie, který je nyní právníkem v city. práce ho nebaví, ale je dobře placená, chce být spisovatelem, ale kvůli práci nemá čas na psaní. pokouší se uchytit jako scénárista. také tam byla jeho přítelkyně myška s podbradkem. měla na sobě holinky, což se vzhledem k blátivé scéně hodilo, ale ona je měla jako trendy obuv, protože holiny letí.

s natáčením jsme skončili akorát na čas, když se začalo stmívat. páreček ze city zavezl jeremy na vlak, jelikož je ještě čekal londýnský večírek, a my jsme sjeli nakoupit do sainsbury's večeři. původně jsem chtěl zůstat přes noc, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit se. povídání dvou lidí od filmu mě nějak přestalo bavit, zdálo se mi, že krouží po povrchu a taky že když odjedu, dám možná prostor něčemu, co by se v mojí přítomnosti nestalo.

celou cestu do londýna chcalo. nejdřív jsme museli zastavit autobus, který ve stanfordu staví, jen když se mu postavíte víceméně do cesty, protože zastávka ve vesnici není. pak z liphooku vlakem, z haslemere starým doubledeckerem, do kterého zatékalo, až jsem si musel přesednout. na waterloo jsem chytil předposlední metro, ve kterém bylo místy veselo. nevím, jestli to bylo ten večer nebo ne, ale myslím, že jsem jel s holkami v minišatech, které si s jejich postavami protiřečily. a jestli to nebylo ten večer, určitě byl tu noc londýn takových holek plný.

zpátky

tak tedy ty bloggerské uhasínající uhlíky zase rozdmýcháme: jsem zpátky v londýně. napoprvé to nebude ve velkém stylu, spíš jen takovou noticku sem pověsíme. velký příběh ale možná přijde už zítra. prozradím jen, že obnovuji hereckou kariéru a zítřejším ranním vlakem z waterloo odjíždím do tajuplného městečka liphook. i v novém filmu pravděpodobně ztvárním roli "boring mana" a stejně jako v prvním potkám dívku. ze scénáře vím, že tentokráte ji nepolíbím. 

konec první části

včera jsem se ocitnul na trafalgar square a bylo plné sobů a santů na kolečkových bruslích - je nejvyšší čas vzít nohy na ramena. zítra v jedenáct hodin se nalodím na žlutý bus a tradá do eastern europe. premiere league zimní přestávku nemá, to ovšem neplatí pro tento blog. a aby tu tak dlouho neviselo jen těchhle pár řádků, pověsíme sem i barevný obrázek (archivní, z podzimního balkónu):

how many chicken outside?

první kapitola blogerského příběhu se pomalu chýlí k závěru. zítra ráno do práce, pak na poslední class do školy, o víkendu dvakrát do la vie en rose a pak už jen žlutý autobus, english channel a praha, v jejím metru šediví lidé, na které se celkem těším, od londýnských freaků si rád odpočinu. přeci jen i jejich vzorce se poněkud opakují a za strakatou formou nemusí být vždy stejně barevný obsah. dneska jsem bez internetu, tak si můžu zahrát na skutečného spisovatele a napsat si něco do elektronického šuplíku. tentokráte to nicméně bude bezdějové. vzpomeneme na hodiny slohu a procvičíme charakteristiku. modelem nám budou stát moji kolegové z itsu, britské restaurace v japonském stylu.

diego je brazilským příkladem amerického snu. několikrát prý vypravoval, jak když přišel do anglie, neuměl ani slovo anglicky, aby se nakonec poctivou prací vypracoval z čišníka na manažera pobočky. diego má piváska, ale ne z piva, patrně z toho, jak nezdravě jí a jak je pořád ve stresu. diego je totiž ve stresu neustále. pobíhá sem a tam, udílí občas nesmyslné pokyny jen proto, aby nějaké udílel. na celém obličeji má jizvy po akné a když byl malý, asi to ve škole neměl jednoduché. já s ním vycházím dobře, dal mi dovolenou, tak si na něj nemůžu stěžovat. jen mi vadí, že když mluví se zákazníky, tváří se tak nějak přespříliš servilně, dokonce se i tak trochu uklání. jako kdyby dostal od sudiček do vínku, že bude celý život služebníčkem. ale možná se mi to jenom zdá.

nebyli bychom anglickou restaurací bez poláků. jedním z nich je i pawel. je mu dvacet jedna a pochází z cieszyna. delivery boye dělá už víc než rok a tak se občas tváří jako starý mazák. anglicky mluví celkem obstojně a sprostě, ale mně to jeho man a fucking shit pronášené po polsku nepřijde tolik přesvědčivé. angličtinu se asi naučil za pochodu, protože občas řekne nějaké slovo dost srandovně, třeba nedávno byla řeka rajvr. tento týden se mě zeptal, co jinak v londýně dělám. když jsem řekl, že studuju, dost ho to zarazilo. ptal se, jestli je to těžké a zdá se mi, že od té doby se ke mně chová trochu jinak. ještě ten den mi povídá, já bych taky studoval, ale muselo by to být „in my language“, v cizí řeči bych studovat nemohl. dneska byl pawel off, přijela za ním totiž z polska manželka.

kdyby chtěl wong kar wai natočit třetí díl in the mood for love, mohl by obsadit yanga. i když vlastně nemohl, protože yang mluví mandarínskou čínštinou a ne cantonese jako v hong kongu. v londýně studoval management, na podzim skončil a hledá si práci. cv rozeslal i firmám, jejichž zaměstnancům teď spolu se mnou donáší suši. zatím ho nikde nevzali, tak pracuje v itsu. s přítelkyní, která je taky z číny, si yang pronajal pěkný, ale drahý byt a teď shání někoho, kdo by se nastěhoval do volného pokoje. dneska mi řekl, že si za poslední peníze koupil kulečníkový stůl. 400 liber za kulečník a 100 za pronájem dodávky, aby si ho dovezl domů. prý vyznává filosofii, že když má nějaké peníze, měl by je rychle utratit. s yangem si rozumím, nejen proto, že nemluví brazilian english jako třeba leo, který se mě každé dopoledne mnohokrát ptá „how many chicken outside?“ yang nebere itsu vážně a to je dobře.