mind the gap

tak to odpálíme: po několikaměsíční přestávce jsem se z východu přesunul opět na západ, tentokrát na západ echtovní.

autobus byl žlutý a atmosféra na florenci trochu připomínala odjezd titanicu: na nástupišti se tísnily cikánské rodinky střídající slovenštinu s maďarštinou, které si od cesty do nového světa slibují světlejší zítřky. před la manchem se při celní kontrole ukázalo, že se jim bez anglických slov budou hledat těžko.

až do plzně jsem se radoval, že sedím sám, pak ale přistoupilo ještě pět "štěstíhledačů" a ke mně přesadili slečnu zo slovenska s mastnými vlasy a zelenými kruhy pod očima, jaké jsem ani na tvářích kolegů z dobrého rána nespatřil. během nechtěného rozhovoru, který začal otázkou jestli se učím rusky, když jsem vytáhnul ruštinu pro samouky (řekl jsem, že ano), jsem se dozvěděl, že v londýně studuje už čtyři roky práva.

na "viktorku", jak říkají světáci, jsme dorazili už v pět britského. přesunul jsem se do nádražní haly, po cestě stylově potkal unaveného mobyho a při čekání na první metro pozoroval podroušené londoners, do kterých se míchali bezradně bloudící gastarbeitři z mého busu. nejvíc mě z místních zaujal chlapec v bílém tričku (bylo asi 8 stupňů), který po nádraží pobíhal s imaginární pistolkou, kryl se za stánky a vydával hodně vysoké tóny. zajímavý byl i pán v národním dresu se jmenovkou sympaťáka rooneyho. trumfla ho ale sťatá slečna v bílé plyšové minisukni s odhaleným vypouklým pupkem a její dva parťáci. kolorit dokreslovali emoušci v pohádkových střevících. pak ke mně přišel žebrák, že má hlad a jestli nemám libru, přání snižoval až na deset pí. odpověď "i am hungry too, sorry" ho zaskočila a zklamaně odešel.

s anelií (která studuje interior design) jsme se po menším zaváhání sešli na embankment a potom už jsme frčeli směrem na crossharbour, kde teď bydlím s nedkem, jeho sestrou kaťou (oba bg), sitou, nebo jak se jmenuje ze švédska a marcelem z brazílie. moje tiny room je opravdu tiny, ale na místní poměry je 300 liber s poplatky na měsíc výhra. zítra mě čeká první den ve škole, s hledáním práce si vzhledem k cenové hladině budu muset pospíšit.

danke schön, es war bezaubernd

tramvaj jede ve 14.38. v padesát budu na nádraží. pak zbývá už jen najít bílé mitsubushi, které mě odveze do drážďan. z drážďan s-bahnem na hranice, pak pěšky do dolního žlebu, motoráčkem do děčína a pak rychlík do prahy. bylo to tu pěkné. tak už jen poděkovat za pozornost a rozloučit se: "danke schön, es war bezaubernd".

pre-rekapitulace

ve středu večer přijela resa, pobyla dva dny, dnes odpoledne odjela, byla to legrace. odpoledne i večer jsem strávil v nationalbibliothek nad časopisy stern z konce 40. a začátku 50. let. byly mi dobrými, tichými společníky. skončil jsem těsně před zavírací dobou, před desátou, a měl hlad, protože jsem od snídaně, kromě "eine tasse kaffee" v kavárně cantona ještě s resou, nic neměl. venku poprchávalo, na tramvaj jsem čekal čtyři minuty. v šestnáctce potom koukal z okna a tak trochu rekapituloval. přemýšlel jsem co sem napíšu, co si nechám pro sebe, a dojel k nádraží, kde jsem přestupoval. v jedničce jsem v ohlížení pokračoval, ale už nekoukal tolik z okna. ze spolucestujících mi utkvěl pár vysokých důchodců. tak vysoké seniory jsem ještě neviděl, paní byla ještě větší než pán a musela mít tak metr devadesát. nyní si vybavuji i chlapce sedícího naproti s podivným pážátkovským účesem a obličejem poněkud oscarwildovským.

v poslední době se mě několik lidí ptalo, zda jsem smutný, že už mi to tady končí, nebo jestli už mám radost, že jedu domů. já odpovídal, že ani jedno, ani druhé. že prostě jenom změna. v tramvaji jsem ale "vymyslel", že to zas tak úplně bez emocí není, ale vlastně to není ani tak kvůli odjezdu z lipska, jako spíš kvůli tomu, že to všechno tak nějak rychle běží a ještě ke všemu nabírá na obrátkách.

zítra sepíšu dojemné rozloučení, poděkuji za pozornost a blogu odpískám.

nikoli okno mého ateliéru, ale okno mého pokoje

naposledy zpátky

v pokoji je neteplo, maxim odnesl klíč od sklepa, tak si nemůžu dojít pro uhlí. teplota ale není zase tak nízká, stále ještě je spíš romantická.

dnes byl dlouhý den, který začal už včera. měl jsem noční v čt, nespal, skončil v šest a vyrazil rovnou na masaryčku. za pět minut sedm jel vlak. v kupé jsme byli čtyři, chvíli jsem přemýšlel, zda si sundat boty a natáhnout se přes celé sedadlo a pak jsem se přesně tak natáhnul. v leže jsem spal až do ústí, z ústí do děčína jsem klimbal v sedě. mezí ústím a děčínem fotogenicky pršelo, seděl jsem u okna proti směru jízdy a jednu chvíli přemýšlel, jestli mám fotit labe a kapky rozmázlý na okně. nakonec jsem byl línej vytahovat foťák z krosny, ten obraz si ale budu pamatovat.

v děčíně jsem měl dvě hodinky, chtěl jsem snídat levně, za koruny. bloudil jsem děčínem a hledal nějakou restauraci, měl jsem v hlavě míchaný vajíčka a kafe. nakonec jsem skončil v cukrárně se třemi chlebíčky a kávou s mlíkem v plastovém kelímku. chtělo se mi spát, ale čet jsem si. po cestě zpátky na nádraží jsem nakouknul do knihkupectví, ale na žádnou knížku, co by mě přemluvila, abych si ji koupil, jsem nenarazil.

na nádraží jsem čekal dvacet minut na motoráček do dolního žlebu, dal jsem si druhý kafe, tentokrát z automatu, a udělal dobře, že jsem chtěl cukr.

když jsem v dolním žlebu vystoupil, už nepršelo, chcalo. asi tři minuty jsem marně čekal v podchodu a pak vyrazil. za chvíli jsem měl mokrý boty, ale vítr mi foukal do zad, takže jsem měl promočený paty a ne stehna, to byl klad. za chvíli už nechcalo, ale přišlo to, čemu se ve zprávách říká déšť se sněhem.

za 40 minut jsem byl v schoeně a čekal na s-bahn. za chvíli dorazili i němci, kteří přijeli přívozem z hřenska, kartóny v podpažích, lahváče a plechovky plzně zastrkané do kapes. vypadali chudě a kromě dvou všichni kouřili. kouřily i babičky a skoro všichni měli na zádech ošuntělé batohy. když přijel vlak zaujalo mě elegantní cvrnknutí, kterým odhodil vajgl jean-paul sartre v kšiltovce.

ve vlaku jsem si natahnul nohy, vyměnil ponožky a těšil se na resu, se kterou jsem měl mít sraz. asi třicet minut před drážďany mi napsala, že je jí špatně, že jí to mrzí, ale že se neuvidíme. protože jsem měl napsané kontakty až na podvečerní spolujízdy, vzešlo z toho volné odpoledne v drážďanech. procházel jsem knihkupectví, prohlížel fotografické knížky, zašel si na oběd do asijského bistra, dal si tam nudle a čaj, fotil obrázky, které jsem pak skoro všechny vymazal. skoro celou dobu pršelo.

do lipska jsem jel spolujízdou v šest dvacet jedna, jeli jsme na sachsen-ticket, já jsem sotva čuměl, o konverzaci nestál, tak jsem usnul. v lipsku vše při starém, slečny mají neoriginálně originálně procvakané rty a nosy a 3. března pijí na zastávce lahváče sternburgu.

sémiotikem

poslední dny trávím v objetí sémiotiky, jestliže je všechno text, je to dívka všeobjímající. dnes jsem v záchvatu tvůrčího opojení mezi druhou a pátou ranní, jsa inspirován Steffenem-Peterem Ballstaedtem, vypracoval návrh rozlišení fotografických popisků. dělím je na základě jejich vztahu k obsahu popisovaného snímku. obezřetně jsem načrtl dělící čáry mezi popiskem kongruentním, komplementárním a elaborativním. samotný přesný průběh linií je však případ od případu rozdílný, tudíž záležitostí vysoce individuální.

svůj pokoj opouštím jen zřídka, oprávněným důvodem odejít od klávesnice zdá se jen strana malá, velká, očista a pokrm ranní, občerstvení polední a posilnění večerní. při unaveném čištění zubů nad půlnocí mne napadá, že svěží dech je indexem zubní pasty. ecovi nezávidím.

večírek

včera jsem zašel na narozeninovou party katrin. míchal jsem pivo, víno a meruňkovici, co jsem jí přinesl jako dárek. byl to bujarý večírek s trpkým koncem: poblil jsem první ranní tramvaji, dnes je mi opravdu velmi nedobře. dobře mi tak, když jsem takový hovado. z veselé akce vám nicméně přináším exkluzivní fotoreportáž.

zleva: wilko ze severního německo, kterýho mrzí, že neumí frýsky, přítel katrin (jméno mi vypadlo), blondýna s vystrčenými obrovskými prsy, student hudební vědy (jméno jsem zapomněl)

katrin, její spolubydlící ina a muzikolog

kuřáci se od okna postupem času přesunovali do celého prostoru kuchyně

uřízlé hlavy jsou v současné dokumentární fotografii trendy

katrin dostala vtipný dárek, jehož vtip jsem nepochopil, protože jsem fotil a nesoustředil se na vtip. ani nevím, co vlastně dostala

tady už byli všichni docela ožralí, i slečna s velkými prsy

nálada byla uvolněná

jen martin, spolubydlící katrin, netancoval

pozadu

začnu dneškem. před chvílí jsem se vrátil z návštěvy macieje, tam jsem popil pivo (bohužel koupil maciej pro každého jen dvě) a snědl jeden a půl česnekové bagety (ty jsem koupil já). maciej bydlí kromě jiných s jazykovědcem z taiwanu a se studentkou ekonomie z paříže. ten jazykovědec objíždí evropský státy a učí se jejich jazyk. večer chodí sám do hospod, jen aby poslouchal jazyk. vždycky přijde ke stolu a společnosti se zeptá, jestli by si mohl přisednout a jenom poslouchat. každý den chodí do knihovny a po cestě se několikrát ptá na cestu, ačkoli ji moc dobře zná. chce slyšet nejrůznější popisy té samé cesty. mě ale dnes fascinovala stephanie. nějak jsme v hovoru s maciejem narazili na krzystofa kieslowského a film la double vie de veronique. maciej znal, ona neznala. neznala ani trois couleurs: bleu/trzy kolory niebeska atd. už jsem sice hodněkrát narazil na to, že francouzi neznají godarda ani préverta (jen vždycky vědí, že chirac je kokot), ale stejně mě to vždycky znova fascinuje. tři barvy ještě pochopím, ale že ta holka, jak sama řekla, v životě nic neslyšela o francophonii! exeption culturelle, okej, ale kdyby se aspoň v té své výjimce sami orientovali.

v sobotu jsem s jeremym from london, který přijel ve čtvrtek, a danou zašli na hausparty. konala se v pololegálně obsazeném domě, asi deset minut pěšky. byl to víceméně takový squat. větší mrdník už jsem fakt dlouho neviděl. na záchodě tradičně zapatisický a levičácký plakáty a spousta mladých krásných lidí s alternativním světonázorem. když jsme dorazili, byla nálada už docela ožralá. já jsem se bavil s tinem, expertem na cikánskou hudbu z východní evropy, který v lipsku pořádá takzvaná balkan train diska. kecal jsem i s jeremym, kterému říkám z legrace fifth beatle, což ho trochu sere a popichuju ho s hollywoodem. jeremy odjíždí příští týden do afghánistánu fotit opiová pole pro časopis vyšších vrstvev countrylife. jeremy je srandovní drzej floutek, co neumí víceméně vůbec fotit, ale má tu drzost přijít ve svým sáčku, s šálkou a beatlesáckou houbou na hlavě do redakce a říct "i have a story for you".
na party jsem si všimnul takovýho japonce v hranatých brýlých, seděl vedle nás, s nikým se nebavil, tak jsem se ho zeptal, odkud je, i když jsem od pohledu viděl, že je japonec. nevím, jak se jmenoval, ale byl recently z jokohamy. tak jsem řek, že znám o jokohamě písníčku a přiopile jsem mu ji zanotoval. znal ji. znal i akira kurusawu a nabujošiho arakiho, na další japonský velikány jsem si nevzpomněl. odmalička jezdil s rodičema po světě, byl víc v cizině než v japonsku, prý je to u nejmladší generace takhle často. v lipsku je proto, že chce studovat medienkunst na hochschule fuer grafik und buchkunst. prý ví, co chce říct, ale neví jak. je tu od září, učí se německy. pobyt mu platí rodiče, ale když teď neudělá přijímačky, bude se muset vrátit do japonska a začít pracovat. v japonsku se mu žít nechtělo,ale říkal, že občas cítí po japonsku určitou nostalgii.

v pátek jsem zašel na návštěvu k sousedovi arjenovi odshora, co studuje fyziku, abych si popovídal s jeremym. bylo to veselý, byla tam i arjenova přítelkyně mandy (to je ta, co studuje angličtinu a španělštinu, ale radši by dělala nějakou malou řeč). přišli jsme třeba na vynikající jméno pro anglickou punkovou kapelu: euroskeptiker klaus (vyslovuj ojroskeptykr klaus, rozuměj euroskeptik klaus). jednak nemají v anglii rádi eu a pak je německý jméno pro anglickou kapelu fakt provokativní. taky jsme se zamýšleli nad tím, kdo byl u nás doma premiérem, když jsme se narodili. legrační a zároveň vypovídající bylo, že mandy napadl jako první helmuth kohl, ačkoli je z východního německa. arjen jí napovídal, vy jste přeci měli pořád toho jednoho. honecker jí ale na mysl nepřišel.

"Biene Maja"-Komponist gestorben

psal spiegel online. já byl v sobotu na predragově večírku na rozloučenou. po cestě tam, predrag bydlí na koleji, kam to ode mě trvá asi 40 minut, jsem potkal místní punkáče. k uniformitě lipských punkáčů patří obligátní lahváč nejlevnějšího lipského piva sternburg (láskyplně nazývaný sternie, stojí 39 centů). proč nekupují u normy gold bohemia beer za 23 centů jako já, nevím.
německou zvláštností je pro mě pití lahvového piva na ulici i za velmi nízkých teplot. na zastávce tak upíjelo z lahve kromě punkerů ještě pár dalších lidí. byly asi tři stupně pod nulou. tolik pijanů bylo na zastávce ale asi i proto, že vyhlížená tramvaj 11 projíždí nejaltenrativnější čvrťí lipska connewitz.
predragova impreza probíhala v klubu centrifuga lužickosrbské koleje. kolej je lužickosrbská spíš jen podle názvu, lužických srbů na ní bydlí jen sedm. když jsem dorazil bylo už docela veselo, v čilém hovoru jsem zahlédl třeba zrzavého němce paula, který se mnou chodí na kurs bulharštiny a studuje suedslavistiku. prohodil jsem pár slov a zapředl hovor s magdou z polska a pak se s ní vypařil do jejího pokoje. teď nepřijdou žádný nepřístojnosti, jen jsem si od ní přetahoval pár megabytů polské hudby. třeba cieslaw niemen, něco mezi mišíkem a joe cockerem, akorát v polštině, je bardzo pěnkna muzyka! když jsme se vrátili do víru imprezy, bylo o něco veseleji. makedonec viktor svým charakteristickým hlasem vískal obklopen nějakou finkou a francouzskou cloe, z který si potají děláme legraci, že se vlasně jmenuje hajzl, eh (v němčině klo, eh). predraga posíleného několika pivy jsem se zeptal na kosovo. je třeba říct, že už byl opilý, ale úplně rozumné řeči nevedl. když zatajím nejostřejší, zůstane třeba "místo kosova je v demokratickém srbsku! kosovo je a bude srbské."
stejný atribut by své domovině přál i dušan. dušan je lužický srb, který v lipsku studuje fyziku, chemii a lužickou srbštinu. chce být učitelem na lužickosrbském gymnáziu. s rodiči mluvil vždycky lužickosrbsky. se mnou mluví také tak, někdy z celé věty nerozumím ani slovo, ale v rámci podpory lužice to neříkám. většinou také rozumím.

kolik sněhu je venku?

Schnee: wer

dieses Wort zu Ende

denken könnte

dahin

wo es sich auflöst

und wieder zu Wasser wird

das die Wege aufweicht

und den Himmel in

einer schwarzen

blanken Pfütze

spiegelt, als wär er

aus nichtrostendem Stahl

und bliebe

unverändert blau.

Rolf-Dieter Brinkman

mám na víkend půjčenej nikon d70, tak jsem se byl projít. když jsem se vracel domů, v kapse dvě kuřecí šunky od aldiho, jednu za 85 centů, docela se rozsněžilo. vlastně ani nevím, kolik toho napadlo. před oknem mýho pokoje je balkón, tak nevidím dolů na ulici, a do kuchyně se mi chodit nechce. vím jen, že teď už nesněží.

zítra musím jít nafotit reportáž z jakési "computerspielnacht", noci počítačových her. vtipný na té akci je, že ji přesunuli a tak začíná už ve dvě odpoledne. ta reportáž je cvičení číslo 4 na werkstatt fotojournalismus.

zítra večer asi zajdu na rozlučkovou party predraga z bělehradu, byl tu přes stipendium pro studium lužický srbštiny. predrag se mnou chodil na deutschkurs spolu s magdou z polska, která studuje bohemistiku a přečetla asi tak čtyřikrát víc knížek českých autorů než já, a viktorem z makedonie, co umí osm jazyků. magda je z lužický srbštiny celá popletená, tak vždycky, když spolu mluvíme, říká místo jo nebo ano lužickosrbský haj. s viktorem mluvím občas bulharsky. viktor rád zpívá hity bulharskýho turbo folku. třeba "pogledni mi vav očite, i kaži, če me običaš, neprikrivaj tam lažite..." bulhaři nemají tvrdé y.

včera jsem sepsal svůj druhý článek v němčině v životě. vlastně to ale není moc článek, spíš takový hybrid, možná zamyšlení, fejeton, co já vím. je k přečtení v internetovém magazínu newwws, co jsme vytvořili na semináři Einführung in onlinejournalistisches Arbeiten. ten třetí odshora.

a ještě čtyři obrázky z procházky, ten poslední je, myslím ve stylu, který tak posledních deset let frčí na německejch uměleckejch školách, kam choděj kluci s výraznejma patkama, adidaskama a sáčkama propíchanejma odznáčkama. taky tam choděj holky s proužkovanýma tričkama, piercingem a ofinkou na šikmo. všichni nakupují biopotraviny a všichni chtějí do španělska nebo jižní ameriky, protože tam není zima a je tam ta svoboda.