původně jsem začínal úplně jinak, bylo to ale včera a byl to začátek jiné story, která zůstane nedořeknutá.
uprostřed dnešní shifty v la vie en rose mi přišla zpráva od jeremyho, režiséra, že má little goodbye party tonight. a tak jsem kolem kolem deváté zkušeně zhltnul čínskou polévku, přerušil icq konverzaci s plopezem a vyrazil do víru hlavního města upadajícího impéria. večer si říkal o blogový zápis už proto, že rozlučkový dýchánek se konal v illegal baru in soho.
poučen lipským undergroundem, očekával jsem poblité pankáče válející se jeden po druhém, hlasitou muziku, hovory o zapatistech, revoluci, nebo aspoň vizuální rebélii. spojníkem mezi londonem a leipzigem se ale staly jen lahváče. třetinka italského piva za tři libry, osazenstvo well-off, myšlenky na revoluci někde v nedohlednu v osmdesátých letech. do švitořivé konverzace vyhrával chlapík s medových hlasem a kytarou. a, to mě zaskočilo, na baru se dalo platit kartou! byl to spíš takový soukromý bar, protože neměli licenci a chlápkovi u vchodu musel každý napsat jméno.
téměř celý večer jsem strávil konverzací na téma výuka historie ve spojeném království, i na bbc a channel 4 se dostalo. sparing partnerem mi byl james, stejný ročník, čtvrtinový ind a jeden ze dvou (mně známých) oxfordských absolventů u stolu (history, politics). james je pobouřen skutečností, že na britských školách se prý vůbec neučí historie bývalých kolonií. to mě překvapilo a náležitě jsem se pohoršil. druhá oxfordská konverzace proběhla s jeremyho bratrem a týkala se rozdílů v prostředích japonské a jihoafrické banky, v nichž byl zaměstnán.
pak už bylo dvanáct a čas jít. prosvištět soho na tottenham court road - střepy na ulici, davy na ulicích, fronty vytrvalých před kluby. v metru stál naproti polák celý v bílém. podle všeho se sám vracel z neúspěšného lovu. na banku trojička podle poslední módy vyšňořených japonců a potom jsem otevřel andré kertésze a vynořil se ve dvacátých letech v maďarsku. jen na chvíli jsem se vrátil zpátky, to když jsem pozoroval slečnu s velkými podpatky, co nohám ulevovala tím, že obě chodila vychýlila proti sobě, takže stála na kotnících. ztratila při tom manévru dobrých osm centimetrů výšky. já se pak vrátil zpátky do londýna až na svojí personální konečné - crossharbour.
uprostřed dnešní shifty v la vie en rose mi přišla zpráva od jeremyho, režiséra, že má little goodbye party tonight. a tak jsem kolem kolem deváté zkušeně zhltnul čínskou polévku, přerušil icq konverzaci s plopezem a vyrazil do víru hlavního města upadajícího impéria. večer si říkal o blogový zápis už proto, že rozlučkový dýchánek se konal v illegal baru in soho.
poučen lipským undergroundem, očekával jsem poblité pankáče válející se jeden po druhém, hlasitou muziku, hovory o zapatistech, revoluci, nebo aspoň vizuální rebélii. spojníkem mezi londonem a leipzigem se ale staly jen lahváče. třetinka italského piva za tři libry, osazenstvo well-off, myšlenky na revoluci někde v nedohlednu v osmdesátých letech. do švitořivé konverzace vyhrával chlapík s medových hlasem a kytarou. a, to mě zaskočilo, na baru se dalo platit kartou! byl to spíš takový soukromý bar, protože neměli licenci a chlápkovi u vchodu musel každý napsat jméno.
téměř celý večer jsem strávil konverzací na téma výuka historie ve spojeném království, i na bbc a channel 4 se dostalo. sparing partnerem mi byl james, stejný ročník, čtvrtinový ind a jeden ze dvou (mně známých) oxfordských absolventů u stolu (history, politics). james je pobouřen skutečností, že na britských školách se prý vůbec neučí historie bývalých kolonií. to mě překvapilo a náležitě jsem se pohoršil. druhá oxfordská konverzace proběhla s jeremyho bratrem a týkala se rozdílů v prostředích japonské a jihoafrické banky, v nichž byl zaměstnán.
pak už bylo dvanáct a čas jít. prosvištět soho na tottenham court road - střepy na ulici, davy na ulicích, fronty vytrvalých před kluby. v metru stál naproti polák celý v bílém. podle všeho se sám vracel z neúspěšného lovu. na banku trojička podle poslední módy vyšňořených japonců a potom jsem otevřel andré kertésze a vynořil se ve dvacátých letech v maďarsku. jen na chvíli jsem se vrátil zpátky, to když jsem pozoroval slečnu s velkými podpatky, co nohám ulevovala tím, že obě chodila vychýlila proti sobě, takže stála na kotnících. ztratila při tom manévru dobrých osm centimetrů výšky. já se pak vrátil zpátky do londýna až na svojí personální konečné - crossharbour.
4 comments:
good
au, ty kotníky bolej!
ty slečny z nočních cest londýnem si říkají o foto...
klara: I ty voyeure....
Post a Comment