06/12/2007

long time no see

už to chtělo vytasit se zase s nějakým rozmáchnutějším textem, takovým, co na první pohled délkou odrazuje, ale pak přesvědčí, ale poslední dva, tři týdny nebylo času nazbyt a když byl, nechtělo se, nebo šla v polovině múza spát a nechala mě před obrazovkou samotného. jako se to stalo v pondělí:

když jsem se "v minulém díle" pohoršoval nad sťatými dívkami v páteční ulicíh, ještě jsem netušil, jak krátokozrakým se to, vzhledem k mojí sobotní noci, ukáže. shifta ve francouzské resto byla v sobotu hektická, na place se zaučovali dva noví a panoval zmatek. sem tam špatná čísla stolů, smíchané objednávky, do toho nabito a hosté hladoví a žízniví, kterým se občas nezdá flákota dost well done a tak ji musím vrátit slovenským chlapcům v kuchyni, kteří zákazníka proklejí a pošlou "do piče" a ani nechci vědět, co s flákotou, než ji vrátí zpátky na talíř, udělají. na druhou stranu víc hostů dá víc dýšek, a tak jsem byl, když jsem odcházel, o 20 liber bohatší jen ze sobotního podílu na tipsech. původně jsem měl na mířeno do hospody se spolužákem tomem, co dělal tři roky učitele angličtiny v polsku, ale jeho vlak z liverpoolu měl zpoždění. ze setkání sešlo, ale večer byl ještě mladý a mně se nechtělo jít rovnou domů. měl jsem chuť se po delší době zase trochu socializovat.
dobrou příležitostí se zdál večer v bulharské restauraci arda 2 v severním londýně. nejdřív jsme ale zašli k anelii na kolej, česky by se asi řeklo "předkalit se". nedbaje německého pořekadla bier nach wein atd. začal jsem nerozvážně, leč stylově, bulharským vínem z off licence shopu, které značně rozvázalo můj anglický jazyk. o čem a s kým byla během večera řeč? se srbskými bratry demjanem a ratkem o kosovu, bělehradě a životě v city a...


tady jsem měl v úmyslu vyjmenovat roztodivná témata, která se ten večer v hovoru mihla. pamatuju si na neznámou kanadskou studentku kdovíjakého oboru, co se rozvyprávěla o družicích a o tom, co všechno "vidí" (všechno). pak vzpomenu ještě tichou konverzaci s hluchoněmým paulem, co na naší škole studuje díky tomu, že má na všech seminářích po ruce tlumočníka do znakové řeči. povídali jsme si přes blok. na jednu stranu bylo vidět, že je kvůli tomu, že neslyší, neustále trochu někde jinde, vtípky jednoduše neslyšel, ani muziku, co v hospodě hrála. na druhou stranu si druhý den může s kocovinou přečíst, co všechno rozjařeně "navykládal". musí mít mnohem dokonalejší zpětnou vazbu svojeho slovního projevu a doma má možná jeden pokoj vyhrazený policím s archivovanými hovory s přáteli.
ten večer jsem to, utržen z pracovně-studijního řetězu, poněkud přepísknul. v nočním autobuse jsem usnul, přejel a už tak nedlouhý spánek si zkrátil o hodinovou procházku východním londýnem. ještě že canary wharf se na mě svítivě usmíval už zdaleka.

nedělní ráno nebylo lehké. naštěstí bylo hostů nemnoho. pár čtenářů nedělníků, několik zamilovaných párečků, některé přijedou stylově na skútru, pár kamarádek na nedělním kafi, britský umělec a dvě hezké holky objednávající mnohokrát tab water a latej a apple strudle, starší rodiče s pěti dětmi včetně čerstvě narozených dvojčat na nedělním obědě. nebylo mi dobře a tak jsem dělal boty a alžírský kolega tizi mě trochu peskoval, ale v dobrým. 
v neděli večer sociální věda odpočívala a já spal dlouho, abych se probudil aspoň přiměřeně fit do japonského suši-týdne. ten pokračuje i zítra a já nastřádám 27 hodin, které vyměním v kursu 1 ku 5,75. středa a dnešek byly akademickým přeryvem. dnešní presentation on national identity and foreign policy nebyla triumfem,  ale ostudu jsem snad také neutrhl. 

5 comments:

Unknown said...

měl bys v těch odušecnělých a rozevlátých italics pokračovat - ty jsou mnohem zábavnější :-)

kryspin said...

sorry, byl jsem zrovna v hospodě, tak písmenka trošku přeskakují :-)

kryspin said...

a koukám i profily :-D

Anonymous said...

konečně opět nové psaní. pod pařížským nebem je stále podzim a chtiví čtenáří blogů obnovují stránky nadarmo.

pseudointelektualka said...

hele, s tím notýskem to znám! čas od času mi vynechaj hlasivky a páni doktoři nařídí přísný hlasový klid. neznamená to ale, že se zříkám veškeré společnosti. s bločkem a propiskou chodím od člověka ke člověku a divil by ses, co všechno lidi navykládaj jenom proto, že ty momentálně mlčíš. zpětně si sice můžu přečíst jenom svoje vlastní reakce, ale i tak to mnohdy stojí za to. a bonus na konec: když je kór velkej randál, rotěj se okolo mě jako včely, že prý jsou rozhovory přes papír mnohem zajímavější. ono asi řvát po každý větě "cože?" nikoho dlouho nebaví...