suši příběh

původně tu mělo jít o skvěle režírovanou vítězoslavnou story se šťastným koncem. děj se ale na konci jaksi vymkl mé kontrole a zahnul jinam, než měl. nutno dodat, že pro čtenáře možná vděčnějším směrem. silné tvůrčí období se většinou nepokrývá s autorovým šťastným životním, proto doufám půjde o nadprůměrný příspěvek. podotýkám, že vztah štěstí a mne se týká jen hledání práce. začněme ale popořádku.

v úterý před dvanáctou, akorát včas ve stanoveném rozmezí, otevírám dveře od yo!sushi baru a následně se ptám kuchařů porcujících lososa po manažerce gabriele. prý přijde za chvíli, tak se usazuji k suši baru, po kterém jezdí pás s barevnými mističkami, a čekám. a přemýšlím, jestli bych tam chtěl pracovat. většinou si v takovou chvíli říkám, že ani ne, ale to je fuk, někde už začít pracovat musím. kuchař se mě najednou ptá: "is this your first interview?" moc nechápu, co tím myslí, tak něco blekotám, že ne. a on že aha. později pochopím, že čísla interview budou hrát v tomto příběhu ještě několik vedlejších rolí.
přichází gabriela, menší, blonďatá, že je hezká mě napadá, až když ji vidím podruhé. začíná anglicky, mluví takovou onu klasiku o firmě a zákaznících, takovou onu americkou baťovštinu. trochu mě překvapuje, jak chvílema mluví sprostě. moc sympatická mi teda není. trochu mě zaráží, když mi v reakci na moje cv říká, že studovala žurnalistiku v bratislavě. pořád mluvíme anglicky. a pak najednou přepne do mekké slovenčiny: pozeraj sa, štěpán. prý, že mě bere, ale že je to tam trochu složitější, protože harrod´s je nóbl místo (které patří fotříkovi zemřelého dodiho) a že člověk musí projít i harrod´s řízením. první je interview s floor managerem. a že to by prý šlo hned. tak dostávám instrukce, že mám říct, že pracuju u starbucks, protože v harrod´s mají podmínku, že člověk musí pracovat minimálně šest měsíců v anglii. moje síví mu neukáže, pak mi ještě řekne, co je to harrod´s. celý ten krásný americký sen, jak se z malého krámku stal nejluxusnější obchoďák na světě, a jak to patří al fayedovi, který tam občas zajde na obchůzku. a jdeme na to, na interview číslo dvě.
great customer service je pro mě to fulfil customer expectations a be friendly atd. připadám si jako kafemlýnek. nakonec se mě ptá, jestli je pro mě problém přijít na další interview v business dress. není. jen si budu muset sehnat oblek, kravatu a polobotky, říkám si v duchu. gabriela je přesvědčená, že to bude v poriadku a že mi dá vědět, kdy mám přijít na třetí interview. odcházím v dobrém rozmaru.

ve středu odpoledne mám dilema. napsat povinný reflection sheet pro pana dr moula, nebo jít na přednášku o nacionalismu na LSE, na kterou nás upozorňoval tentýž pán? rozhoduji se pro dvě mouchy jednou ranou, ale nestíhám. nakonec s garym v postgraduate room bušíme do klávesnice vyčtená moudra svorně až do sedmi, ale protože plusové body za ukázání se na nepovinné přednášce (a možnost spatřit geniálního teoretika nacionalismu a.d.smithe jako bonus) jsou ve vzduchu, vyrážíme i přes zpoždění směr veleslavná london school of economics.
přijdeme pozdě přesně o hodinu a půl a kdo nesedí hned u dveří? pan krtek. ale aspoň se nevražedně usměje. nejenom že se usmál, ale po nudné půlhodině (nějaký chlápek tam pořád mluvil o židech, bylo mi to divné, později jsem se dozvěděl, že mluvil o svojí nové knize, která je - o židech) nám lecturer moul povídá: shall we try the old LSE bar nebo něco v tom smyslu. tak jdeme. a dokonce nás pedagog zve a klade tak základní kámen mojeho čtvrtečního bolehlavu. původně jsem chtěl jít do města shánět černé kalhoty, součást business dressu, na interview, ale pivo mi to rozmluvilo a tak konverzuji a vplouvám do svojí první britské opilosti. předposlední zastávkou byl bar polski, kde jsem pil nejdražší polské pivo života už jen se spolužákem thomasem. pak jsem šli ještě do jedné knajpy. už před usnutím jsem věděl, že ráno bude bolet.

bolelo.

úkol číslo jedna mojí kocovinové bojovky zněl: sežeň nejlevnější černé kalhoty s puky. asda mě podržela za šest liber. jsou sice o něco kratší, ale jen minimálně, a navíc v nich nepotřebuju pásek, který nemám.
úkol číslo dvě: nepřijď pozdě na hodinu pana krtka. překvapil jsem se a byl on time, narozdíl od thomase, který to na stránkách facebooku komentoval: "That Thursday morning tutorial was very painful! But at least I can now say 'I like beer' in Romanian." ne žy by se zlil, tak, že by nevěděl, odkud jsem, ale společnost nám větší část večera dělala spolužačka rumunka (po mamince maďarka) a její nacionalistická rumunksá kamarádka.
úkol číslo tři, zapojuj se do diskuse, se mi s hlavou-střepem už tolik plnit nedařilo, snažil jsem se aspoň vypadat zaujatě. class jsem opustil v bolestech hlavy dříve, abych byl včas na svém třetím suši interview.

manažerka gabriela mi říkala, že mám přijít už v půl jedné, aby mi vysvětlila, co a jak povídat. čáru přes rozpočet načrtla suspended picadilly line. musím jet přes victorii a south kensington a pak pěšky. další zadání v podivné hře tak zní: běž a nezpoť se, přijď včas a nezadýchej se. metodou indiánské chůze se mi to jakž takž daří a, otíraje si orosené čelo, dorážím akorát v čase interview (1.30). gabriela mě přesměruje do staff entrance a tam se shledávám se spolubojovnicemi.
nemusím říkat, odkud je katarzyna, tatiana je z litvy a elena zo slovenska. interview je standardní, tázající se stvoření působí voskově a nelidsky tím, jak se snaží působit lidsky a přívětivě. své dělá i nános make-upu a namalovaná očka. opět jsem pojednal o great customer service a myslel, že je vymalováno. nebylo, ještě mě čeká čtvrté interview. gabriela je spokojená a dokonce nás zve v yo!sushi na oběd. poprvé tak jím suši, i když v proběhlém interview byl důvodem, proč chci pracovat pro yo!sushi, fakt, že miluji suši.

čtvrté kolo hry je vlastně finále. poučen o harrod´s dress codu (mimo jiné: due to washed out effect from lightting we encourage men to wear bronzer) pořizuji v asdě za 16 liber černé polobotky, přivstávám si v pondělí, opět vážu kravatu půjčenou od nedka a s dvacetiminutovou časovou rezervou vyrážím na steč s al fayedovým nohsledem. před staff entrancem se potkávám se soudružkami a ozývá se gong. opět nás vítá kreatura s americkým úsměvem a vysvětluje, oč půjde. potkáme se s nějakým chlápkem šéfem lidských zdrojů, který je jak jinak lovely person. pak už nás jen vede útrobami greatest place on earth (jak psal v chairman´s visions, které jsme dostali pan občanským jménem fayed, co si přidal k příjmení arabský přídomek pro šlechtice al jen tak, aby byl víc nóbl).
no že by ten obtloustej chlápek s kamenným ksichtem, co mi řek tell mi something about you, byl lovely person, potvrdit nemůžu. mluvil se mnou asi 40 vteřin, zeptal se proč chci pracovat pro yo!sushi a harrod´s, odemlel jsem. pak se ptá, jestli jsem student, říkám, že jo, ale že jen part time. no a pak jsem šel. výsledek nám prý zavolá manažer, to řeklo stvoření mně a slovence eleně, druhé dvě, tatiana a katarzyna dostaly dotazník a nádobky na exkrement na lékařskou prohlídku. to nebylo dobré znamení. ale gabriela povídala, že to bude ok a že mám jít zítra normálně na firemní školení yo!sushi.
nad kafem u mého fiktivního zaměstnavatele jsme s elenou československy mudrovali, jak to asi dopadne, a že by bylo fajn, kdyby kladně, protože manažerka gabriela je fajn. trochu si stěžovala, že se jí tu moc nelíbí, že by nejradši jela hned do bratislavy, ale že se chce naučit pořádně anglicky. že kontakt s angličany by člověk pohledal a že to mám dobré, že nemám jen práci ale i tu uni. mám.

po půl páté mi volá gabriela, že bohužel, že jsme oba neprošli, že ji to naozaj mrzí. že ale aspoň pošle moje cv manažerům ostatních poboček. prý jsem se pánovi manažerovi nezdál dost perspektivní, protože bych prý dlouho nezůstal a šel za lepším. a to už jsem se vyloženě tešil do práce a stával se loajálním zaměstnancem! připadám si jako když v digihře přijdete o poslední život v závěrečním kole a musíte začít hrát úplně od začátku. ale jak se tenisově říká, udělal jsem čtyři kola, to není málo a na grandslamech už je to osmifinále.

 
o chvíli později vyrážím odhodlaně do víru megapole, nejdřív vytisknout sívíčka a pak ještě jednou obejít hospody poblíž školy, tentokrát už bez přemlouvání sebe sama, proč by se mi práce v té které mohla nelíbit. výsledkem je jedna potenciální trial shift, jedna slečna řekla, že jsem možná in luck, protože chce začít dělat jen part time. potom se ještě svezu do greenwiche a poptávám se tam. zítra v jednu mám v jedné tamní restauraci interview. uvidíme, ale chválit den před večerem nebudeme.