15/11/2007

la vie en rose

v neděli ráno byla kosa, o to větší, že jsem na stanici crossharbour postával už ve čtvrt na devět. na nedělní dýelár nás čekalo jen pár, spolucestující jsem většinou tipoval na nedělní gastarbajtry, třeba uklízečky, co vyrážejí cídit poblité klubové záchodky a jiné následky horečky sobotní londýnské noci. její účastníci teď doma težce oddychují a snaží se do nedělní kocoviny probudit co nejpozději. já si to frčím pošmourným východním londýnem na druhou trial shift ve třech dnech.

když jsem vylezl na bethnal green z undergroundu, rozpršelo se. protože jsem neměl deštník a navíc jsem doma coldplayovským sáčkem nahodil mírně britpopový look, nebyl to dobrý začátek. a tak jsem na dveře francouzské restaurace la vie en rose na rohu broadway market a andrews road klepal v notně krátkých intervalech. otevřela mi trochu udiveně celkem sympatická paní s tím, že tam šéfová ještě není a jestli chci kafe. už jsem zapomněl, jak se jmenovala, ale vím, že v gruzii, odkud pochází, je učitelkou literatury, v anglii uklízečkou. zase mluvila tou angličtinou, která vynechává sloveso být. byla potěšená, že jsem znal tbilisi, ještě víc potěšená, když jsem se optal na probíhající demonstrace proti saakašvilimu. když jsem jí prozradil, že jsem v gruzii byl a že můj prastrýc v tbilisi bydlel, propukla v nadšení a od té chvíle už skoro jenom opakovala, že jsem good boy. asi podle ruského charošij malčik. pak už jsme vynesli ven židle a stoly pro otužilé britské kuřáky a bylo deset a přišla céline.

doufal jsem v nějakou amélii, tak mě její zevnějšek a otrávené nice to meet you trochu zklamalo. přestože jsem měl být původně za barem, moje odpověď na otázku, jestli jsem někdy dělal s kafem, byla vyhýbavá. něco ve smyslu, že jsem dělal v hospodě a v cateringové firmě a že s kafem jen trochu. ona, že to nevadí, že bude stát za mnou a že uvidíme. to jsem si taky říkal, ale myslel jsem na to, že to asi uvidíme bledě. když se optala, jestli jsem dělal s takovouhle kafemašinou, řekl jsem, že ne, že s jinou. tak mi ukázala, jak se s ní dělá. cak cak cak. takhle se dělá latté, cak cak cak, takhle se dělá filtred. cak cak cak, nezapamatoval jsem si vůbec nic. ale hlásím, že ok, že jasný. v 11 jsme otevřeli a začli se hrnout londýňané, co mají v nedělní ráno chuť na anglickou snídani ve francouzské restauraci a k ní si poručí, samozřejmě, italskou kávu. tu jim měl připravit český lžibarista, který stál poprvé v životě u presovacího kafestroje.
nestíhal jsem hrubě. postup přípravy jednotlivých typů kávy jsem spíš odhadoval, navíc neměl potřebný grif ani rychlost. objednávky se vršily, mně se ruce klepaly. vysvobozením bylo, když si hosté dali džus. ve chvíli, kdy jsem začínal mít nepatrný pocit, že vím, co dělat, když se má připravit macchiato, řekla céline stop a já se přesunul na floor.

trochu jsem se divil, že mě neposlala domů hned, říkal jsem si, že mě v tom asi chce nechat usmažit. tou dobou jsem na kariéru čišníka nemyslel a čekal na blogerskou třešničku na dortu v podobě horoucího presa za krkem nejnesympatištějšího z hostů. první tác s pěti šálky se sice povážlivě kýval, ale přistál na stole. další také a já získal trochu cvik. pak jsem začal nosit i jídla. ze začátku jsem samozřejmě čísla stolů neznal, ale pochytil jsem to docela rychle a poznámka you have a good memory ze strany kolegyně mě potěšila. no a asi tak za hodinku už jsem mezi stoly běhal celkem sebejistě, dokonce i na nějaké žerty s hosty došlo, dvě černošky v rohu se na mě smály, rodinky na nedělní brunči vypadaly spokojeně a když mi do kmitotu začal vyhrávat georges brassens, narostla mi číšnická křídla.

ve dvě hodiny padla. původně jsem sice neměl dostat zaplaceno, ale céline mi podává 20 liber a že za barem sice ne, ale jako runner že jsem byl pretty good a že mi ve středu zavolá kolegyně. potom jsem zhltnul lososa, co mi udělal sympaťák alžírský kuchař, a vyrazil do nedělního londýnského odpoledne s růžovými brýlemi. 
dneska se ozvali, v sobotu v deset mám být na place. na hodinu to dělá sice jen pět liber, ale zato mám půlku tipsů a já se na hosty budu smát.

8 comments:

Anonymous said...

Prostě "kde je vůle..."

Gratulace od zacvičeného jídlonoše.
JKa

pseudointelektualka said...

takže sushi nic?

schtjepan said...

sushi taky, tohle je jen o vikendu.

Honz said...

vítej do ranku zlaté křečové žíly

plopez.

Klára said...

Křídla ti rostou nejen číšnický, blog se čte čím dál líp.Tak ať ta růžová nebledne.

Anonymous said...

cette vie en rose me plait...

pseudointelektualka said...

připojuju s ke kláře - když jsem četla ty první věty, říkala jsem si "graham greeen! graham green!". pak mi došlo, že green teda takhle opravdu nepíše, ale že zaboha nemůžu přijít na jiný vhodný jméno, kterým bych ti zalichotila. každopádně ten začátek je na román, žádný umolousaný blogový fejetony.

Anonymous said...

cateringove zkusenosti (t.j. smat se na tupce, ktere si to nezaslouzi) prijdou vhod, ze...?