stručně

venku prší. když napíšu, že je anglické počasí, budu se opakovat. po cestě ze školy už jsem potkával počátky pátečního bujarého veselí, rozjařené holky v minisukních a bufách najednou. až se budou vracet sťaté domů, asi zmoknou.

já dneska budu za pecí. sice jsem původně měl jít na pivo s režisérem, ale nakonec to vypadá, že je away over the weekend. a tak budu vychutnávat teplo domova, usrkávat čaj a možná si i něco přečtu. česky, když se budu chtít rozmazlovat. podle všeho to ale bude spíš nějaká akademická english.

víkend bude francouzský, kabát delivery boye vyměním za garsonovskou zástěru. zítra mám být na place v la vie en rose v deset. neobvykle mě pobíhání mezi stoly, za kterými pojídají svůj croque monsieur či croque madame naši východolondýnští hosté, čeká i pozítří. docela už se těším na nedělní pátou. na stanici metra bethnal green nebudu spěchat už kvůli předchozímu šestihodinovému shonu a v kapse mě bude hřát pár papírků s obrázkem ošklivé královny.

vizualizace ii

druhý román úspěšného debutanta se většinou nesetká s takovým potleskem jako kniha první. nechci říct, že by moje první fotopohádka byla kasovním trhákem, jen doufám, že druhou vizualizací nezíská žánr remarqueovské směřování.

la vie en rose

v neděli ráno byla kosa, o to větší, že jsem na stanici crossharbour postával už ve čtvrt na devět. na nedělní dýelár nás čekalo jen pár, spolucestující jsem většinou tipoval na nedělní gastarbajtry, třeba uklízečky, co vyrážejí cídit poblité klubové záchodky a jiné následky horečky sobotní londýnské noci. její účastníci teď doma težce oddychují a snaží se do nedělní kocoviny probudit co nejpozději. já si to frčím pošmourným východním londýnem na druhou trial shift ve třech dnech.

když jsem vylezl na bethnal green z undergroundu, rozpršelo se. protože jsem neměl deštník a navíc jsem doma coldplayovským sáčkem nahodil mírně britpopový look, nebyl to dobrý začátek. a tak jsem na dveře francouzské restaurace la vie en rose na rohu broadway market a andrews road klepal v notně krátkých intervalech. otevřela mi trochu udiveně celkem sympatická paní s tím, že tam šéfová ještě není a jestli chci kafe. už jsem zapomněl, jak se jmenovala, ale vím, že v gruzii, odkud pochází, je učitelkou literatury, v anglii uklízečkou. zase mluvila tou angličtinou, která vynechává sloveso být. byla potěšená, že jsem znal tbilisi, ještě víc potěšená, když jsem se optal na probíhající demonstrace proti saakašvilimu. když jsem jí prozradil, že jsem v gruzii byl a že můj prastrýc v tbilisi bydlel, propukla v nadšení a od té chvíle už skoro jenom opakovala, že jsem good boy. asi podle ruského charošij malčik. pak už jsme vynesli ven židle a stoly pro otužilé britské kuřáky a bylo deset a přišla céline.

doufal jsem v nějakou amélii, tak mě její zevnějšek a otrávené nice to meet you trochu zklamalo. přestože jsem měl být původně za barem, moje odpověď na otázku, jestli jsem někdy dělal s kafem, byla vyhýbavá. něco ve smyslu, že jsem dělal v hospodě a v cateringové firmě a že s kafem jen trochu. ona, že to nevadí, že bude stát za mnou a že uvidíme. to jsem si taky říkal, ale myslel jsem na to, že to asi uvidíme bledě. když se optala, jestli jsem dělal s takovouhle kafemašinou, řekl jsem, že ne, že s jinou. tak mi ukázala, jak se s ní dělá. cak cak cak. takhle se dělá latté, cak cak cak, takhle se dělá filtred. cak cak cak, nezapamatoval jsem si vůbec nic. ale hlásím, že ok, že jasný. v 11 jsme otevřeli a začli se hrnout londýňané, co mají v nedělní ráno chuť na anglickou snídani ve francouzské restauraci a k ní si poručí, samozřejmě, italskou kávu. tu jim měl připravit český lžibarista, který stál poprvé v životě u presovacího kafestroje.
nestíhal jsem hrubě. postup přípravy jednotlivých typů kávy jsem spíš odhadoval, navíc neměl potřebný grif ani rychlost. objednávky se vršily, mně se ruce klepaly. vysvobozením bylo, když si hosté dali džus. ve chvíli, kdy jsem začínal mít nepatrný pocit, že vím, co dělat, když se má připravit macchiato, řekla céline stop a já se přesunul na floor.

trochu jsem se divil, že mě neposlala domů hned, říkal jsem si, že mě v tom asi chce nechat usmažit. tou dobou jsem na kariéru čišníka nemyslel a čekal na blogerskou třešničku na dortu v podobě horoucího presa za krkem nejnesympatištějšího z hostů. první tác s pěti šálky se sice povážlivě kýval, ale přistál na stole. další také a já získal trochu cvik. pak jsem začal nosit i jídla. ze začátku jsem samozřejmě čísla stolů neznal, ale pochytil jsem to docela rychle a poznámka you have a good memory ze strany kolegyně mě potěšila. no a asi tak za hodinku už jsem mezi stoly běhal celkem sebejistě, dokonce i na nějaké žerty s hosty došlo, dvě černošky v rohu se na mě smály, rodinky na nedělní brunči vypadaly spokojeně a když mi do kmitotu začal vyhrávat georges brassens, narostla mi číšnická křídla.

ve dvě hodiny padla. původně jsem sice neměl dostat zaplaceno, ale céline mi podává 20 liber a že za barem sice ne, ale jako runner že jsem byl pretty good a že mi ve středu zavolá kolegyně. potom jsem zhltnul lososa, co mi udělal sympaťák alžírský kuchař, a vyrazil do nedělního londýnského odpoledne s růžovými brýlemi. 
dneska se ozvali, v sobotu v deset mám být na place. na hodinu to dělá sice jen pět liber, ale zato mám půlku tipsů a já se na hosty budu smát.

suši příběh ii

předem prozrazuji, že nyní půjde o ten (alespoň mnou) tolik očekávaný vítězoslavný post, který oznámí, že nezaměstnanecká minulost je za mnou a nabité shifty přede mnou. ano, mám práci.

příčinou toho pravděpodobně bude i moje obměněné cv. na pozici waitera bylo dvoustránkové podle evropskounijního mustru vytvořené síví poněkud nevhodné. své nárazové zkušenosti s pinglováním jsem v něm sice poněkud zveličil, ale přesto. zřekl jsem se tudíž kontinentálního životopisu a vygooglil vzorové british cv. kurikulum imaginární studentky university of tokio jsem přeladil svými životními milníky a zafantazíroval. dosavadní neúspěšné hledačství mi prozradilo, že s poctivostí dojdu nejdál, pokud ji spřátelím s imaginací, a tak jsem získal během několika vteřin nové gastrozkušenosti. před pěti lety jsem o prázdninách pracoval v hospodě murphy´s v irsku, loni jsem byl týmovým hráčem lipského starbucksu a poslední rok jsem si přivydělával coby waiter cateringové společnosti. průvodní dopis zůstal stejný a síví se tu středu elektronicky vydalo najrůznějšími směry.

ozvali se z několika míst. jako první ze suši baru itsu na canary wharf (japonské prokletí?) a z francouzské restaurace ve východním londýně. ve čtvrtek vyrážím na interview se suši manažerem nejaponského jména diego, tenisovou řečí proměňuji hned první setbol a v pátek v devět ráno mě čeká zkušenost dosud nepoznaná - trial shift (neboli mečbol!). nemám moc sil to vtipně rozepisovat, ale většinu času jsem polepoval krabičky se suši jménem speciality. pak jsem ty samé krabičky taky rovnal do ledničky, odkud si je berou zákazníci, a taky jsem absolvoval delivery na canary wharf, to bude moje hlavní úloha. do tajů provozu mě zaučoval polák pawel, nepálec manor a hezká turkyně, jejíž jméno jsem zapomněl, ale pamatuju si, že zásadně vynechávala sloveso být v každé větě v přítomném čase. trial shift je neplacená, ale za odměnu jsem po službě dostal pokrm nazvaný health and happiness, a, aby to druhé slovo bylo na místě, i part-time místo.

francouzská restaurace přichází na řadu zítra. trial shift bude jistě plná malých dramat, zvlášť uvážím-li, že víc než dva talíře nosit neumím, kávu umím dělat jen rozpustnou a pivo z pípy jsem točil jen jednou. ve hře je práce o sobotách a nedělích, ale vzhledem k suši jobu můžu vycházet ze zajištěné obrany.

vizualizace

zdá se mi, že počasí se tu skoro nemění, na podzim a zimu se asi nehraje. jako kdyby od té doby, co jsem přijel, bylo stále stejně. někdy sice prší a někdy ne, ale víceméně je pořád shodně, jen fryšno je poslední dobou o něco víc. že to ubíhá, aby člověk poznal podle toho, že v asdě přepnuli na nové, vánoční igelitové tašky. díky blbečkovi jsem z toho zdánlivě neviditelného proudu vylovil pár obrázků:

suši příběh

původně tu mělo jít o skvěle režírovanou vítězoslavnou story se šťastným koncem. děj se ale na konci jaksi vymkl mé kontrole a zahnul jinam, než měl. nutno dodat, že pro čtenáře možná vděčnějším směrem. silné tvůrčí období se většinou nepokrývá s autorovým šťastným životním, proto doufám půjde o nadprůměrný příspěvek. podotýkám, že vztah štěstí a mne se týká jen hledání práce. začněme ale popořádku.

v úterý před dvanáctou, akorát včas ve stanoveném rozmezí, otevírám dveře od yo!sushi baru a následně se ptám kuchařů porcujících lososa po manažerce gabriele. prý přijde za chvíli, tak se usazuji k suši baru, po kterém jezdí pás s barevnými mističkami, a čekám. a přemýšlím, jestli bych tam chtěl pracovat. většinou si v takovou chvíli říkám, že ani ne, ale to je fuk, někde už začít pracovat musím. kuchař se mě najednou ptá: "is this your first interview?" moc nechápu, co tím myslí, tak něco blekotám, že ne. a on že aha. později pochopím, že čísla interview budou hrát v tomto příběhu ještě několik vedlejších rolí.
přichází gabriela, menší, blonďatá, že je hezká mě napadá, až když ji vidím podruhé. začíná anglicky, mluví takovou onu klasiku o firmě a zákaznících, takovou onu americkou baťovštinu. trochu mě překvapuje, jak chvílema mluví sprostě. moc sympatická mi teda není. trochu mě zaráží, když mi v reakci na moje cv říká, že studovala žurnalistiku v bratislavě. pořád mluvíme anglicky. a pak najednou přepne do mekké slovenčiny: pozeraj sa, štěpán. prý, že mě bere, ale že je to tam trochu složitější, protože harrod´s je nóbl místo (které patří fotříkovi zemřelého dodiho) a že člověk musí projít i harrod´s řízením. první je interview s floor managerem. a že to by prý šlo hned. tak dostávám instrukce, že mám říct, že pracuju u starbucks, protože v harrod´s mají podmínku, že člověk musí pracovat minimálně šest měsíců v anglii. moje síví mu neukáže, pak mi ještě řekne, co je to harrod´s. celý ten krásný americký sen, jak se z malého krámku stal nejluxusnější obchoďák na světě, a jak to patří al fayedovi, který tam občas zajde na obchůzku. a jdeme na to, na interview číslo dvě.
great customer service je pro mě to fulfil customer expectations a be friendly atd. připadám si jako kafemlýnek. nakonec se mě ptá, jestli je pro mě problém přijít na další interview v business dress. není. jen si budu muset sehnat oblek, kravatu a polobotky, říkám si v duchu. gabriela je přesvědčená, že to bude v poriadku a že mi dá vědět, kdy mám přijít na třetí interview. odcházím v dobrém rozmaru.

ve středu odpoledne mám dilema. napsat povinný reflection sheet pro pana dr moula, nebo jít na přednášku o nacionalismu na LSE, na kterou nás upozorňoval tentýž pán? rozhoduji se pro dvě mouchy jednou ranou, ale nestíhám. nakonec s garym v postgraduate room bušíme do klávesnice vyčtená moudra svorně až do sedmi, ale protože plusové body za ukázání se na nepovinné přednášce (a možnost spatřit geniálního teoretika nacionalismu a.d.smithe jako bonus) jsou ve vzduchu, vyrážíme i přes zpoždění směr veleslavná london school of economics.
přijdeme pozdě přesně o hodinu a půl a kdo nesedí hned u dveří? pan krtek. ale aspoň se nevražedně usměje. nejenom že se usmál, ale po nudné půlhodině (nějaký chlápek tam pořád mluvil o židech, bylo mi to divné, později jsem se dozvěděl, že mluvil o svojí nové knize, která je - o židech) nám lecturer moul povídá: shall we try the old LSE bar nebo něco v tom smyslu. tak jdeme. a dokonce nás pedagog zve a klade tak základní kámen mojeho čtvrtečního bolehlavu. původně jsem chtěl jít do města shánět černé kalhoty, součást business dressu, na interview, ale pivo mi to rozmluvilo a tak konverzuji a vplouvám do svojí první britské opilosti. předposlední zastávkou byl bar polski, kde jsem pil nejdražší polské pivo života už jen se spolužákem thomasem. pak jsem šli ještě do jedné knajpy. už před usnutím jsem věděl, že ráno bude bolet.

bolelo.

úkol číslo jedna mojí kocovinové bojovky zněl: sežeň nejlevnější černé kalhoty s puky. asda mě podržela za šest liber. jsou sice o něco kratší, ale jen minimálně, a navíc v nich nepotřebuju pásek, který nemám.
úkol číslo dvě: nepřijď pozdě na hodinu pana krtka. překvapil jsem se a byl on time, narozdíl od thomase, který to na stránkách facebooku komentoval: "That Thursday morning tutorial was very painful! But at least I can now say 'I like beer' in Romanian." ne žy by se zlil, tak, že by nevěděl, odkud jsem, ale společnost nám větší část večera dělala spolužačka rumunka (po mamince maďarka) a její nacionalistická rumunksá kamarádka.
úkol číslo tři, zapojuj se do diskuse, se mi s hlavou-střepem už tolik plnit nedařilo, snažil jsem se aspoň vypadat zaujatě. class jsem opustil v bolestech hlavy dříve, abych byl včas na svém třetím suši interview.

manažerka gabriela mi říkala, že mám přijít už v půl jedné, aby mi vysvětlila, co a jak povídat. čáru přes rozpočet načrtla suspended picadilly line. musím jet přes victorii a south kensington a pak pěšky. další zadání v podivné hře tak zní: běž a nezpoť se, přijď včas a nezadýchej se. metodou indiánské chůze se mi to jakž takž daří a, otíraje si orosené čelo, dorážím akorát v čase interview (1.30). gabriela mě přesměruje do staff entrance a tam se shledávám se spolubojovnicemi.
nemusím říkat, odkud je katarzyna, tatiana je z litvy a elena zo slovenska. interview je standardní, tázající se stvoření působí voskově a nelidsky tím, jak se snaží působit lidsky a přívětivě. své dělá i nános make-upu a namalovaná očka. opět jsem pojednal o great customer service a myslel, že je vymalováno. nebylo, ještě mě čeká čtvrté interview. gabriela je spokojená a dokonce nás zve v yo!sushi na oběd. poprvé tak jím suši, i když v proběhlém interview byl důvodem, proč chci pracovat pro yo!sushi, fakt, že miluji suši.

čtvrté kolo hry je vlastně finále. poučen o harrod´s dress codu (mimo jiné: due to washed out effect from lightting we encourage men to wear bronzer) pořizuji v asdě za 16 liber černé polobotky, přivstávám si v pondělí, opět vážu kravatu půjčenou od nedka a s dvacetiminutovou časovou rezervou vyrážím na steč s al fayedovým nohsledem. před staff entrancem se potkávám se soudružkami a ozývá se gong. opět nás vítá kreatura s americkým úsměvem a vysvětluje, oč půjde. potkáme se s nějakým chlápkem šéfem lidských zdrojů, který je jak jinak lovely person. pak už nás jen vede útrobami greatest place on earth (jak psal v chairman´s visions, které jsme dostali pan občanským jménem fayed, co si přidal k příjmení arabský přídomek pro šlechtice al jen tak, aby byl víc nóbl).
no že by ten obtloustej chlápek s kamenným ksichtem, co mi řek tell mi something about you, byl lovely person, potvrdit nemůžu. mluvil se mnou asi 40 vteřin, zeptal se proč chci pracovat pro yo!sushi a harrod´s, odemlel jsem. pak se ptá, jestli jsem student, říkám, že jo, ale že jen part time. no a pak jsem šel. výsledek nám prý zavolá manažer, to řeklo stvoření mně a slovence eleně, druhé dvě, tatiana a katarzyna dostaly dotazník a nádobky na exkrement na lékařskou prohlídku. to nebylo dobré znamení. ale gabriela povídala, že to bude ok a že mám jít zítra normálně na firemní školení yo!sushi.
nad kafem u mého fiktivního zaměstnavatele jsme s elenou československy mudrovali, jak to asi dopadne, a že by bylo fajn, kdyby kladně, protože manažerka gabriela je fajn. trochu si stěžovala, že se jí tu moc nelíbí, že by nejradši jela hned do bratislavy, ale že se chce naučit pořádně anglicky. že kontakt s angličany by člověk pohledal a že to mám dobré, že nemám jen práci ale i tu uni. mám.

po půl páté mi volá gabriela, že bohužel, že jsme oba neprošli, že ji to naozaj mrzí. že ale aspoň pošle moje cv manažerům ostatních poboček. prý jsem se pánovi manažerovi nezdál dost perspektivní, protože bych prý dlouho nezůstal a šel za lepším. a to už jsem se vyloženě tešil do práce a stával se loajálním zaměstnancem! připadám si jako když v digihře přijdete o poslední život v závěrečním kole a musíte začít hrát úplně od začátku. ale jak se tenisově říká, udělal jsem čtyři kola, to není málo a na grandslamech už je to osmifinále.

 
o chvíli později vyrážím odhodlaně do víru megapole, nejdřív vytisknout sívíčka a pak ještě jednou obejít hospody poblíž školy, tentokrát už bez přemlouvání sebe sama, proč by se mi práce v té které mohla nelíbit. výsledkem je jedna potenciální trial shift, jedna slečna řekla, že jsem možná in luck, protože chce začít dělat jen part time. potom se ještě svezu do greenwiche a poptávám se tam. zítra v jednu mám v jedné tamní restauraci interview. uvidíme, ale chválit den před večerem nebudeme.

obdíl

navzdory avízům se scénárista rozhodl vložit mezipříběh. nepůjde o reklamu, takže neodcházejte od obrazovek. dnešní zápis bude stručný a mírně podnapilý, nedlouhý a neklíčový, začneme před polednem. to jsem se probudil. bylo to akorát na ráno, jaké mám rád. škola začíná za dost dlouho na to, abych ve chvíli, kdy se probudím, nemusel vyskočit a začít zmateně pobíhat, narychlo mazat chleba, nechávat vařit vodu, čistit si zuby a pálit si pusu nevychladlým čajem. dneska mám dost času. i na kafe a tousty a muesli s jogurtem i na zavolání do jobcentre kvůli national insurance number. to, že když vyrážím na dlr, už jdu pozdě, je věc jiná. ale pan učitel bulharštiny je bohém, takže ani nepopobíhám. kdyby to bylo ve čtvrtek a já nestíhal nejšn ajdentity end paur, byl bych nervóznější. to kvůli trochu zabijáckému pohledu, který akurátní pan dr moul hází na pozdě přicházející.
mnogo se izviňavam a přicházím pozdě o půl hodiny, ale to nevadí, ani jsem o nic nepřišel, protože čteme kapitolu z baj gaňa, zjednodušeně bulharského švejka. epizoda, kterou už jsem četl, se odehrává v praze. bulharský křupan gaňo je na návštěvě u profesora jirečka.

v pět hodin je sraz na king´s cross. spolužák stojan (bg) má narozeniny, tak jedeme k němu domů slavit. oslavenecká skvadra sestává s anelie (bg), pavla (bg), jeleny (scg), jejího přítele (scg), dvou němců, nějaké bulharky, spolužáka angličana a poloangličana/polobulhara, spolubydlícího stojana. zprvu to vypadá trochu nezáživně, s tím, jak přibývá prázdných lahví, se seance stává nebo alespoň zdá, zábavnější. pošprechtil jsem s němci a procvičil svůj údajný jihoněmecký přízvuk na ekologických tématech. zavtipkoval jsem se srbským párem o srbském námořnictvu. na bulharských pozicích jsem se zúčastnil bulharsko-anglobulharské debaty o komunismu. s anelií jsem vyvraceli sašovi, že východní evropa byla okupovaná sovětským svazem, že to tak říct nemůže, namítali jsme, že to vidí moc jednoduše. vidí to anglicky, i když je angličan jen po mamince. pak stojan ohlásil, že máme patnáct minut na poslední vlak a šlo se.

k diskotékovému tahu vytrvalých jsem se nepřipojil, v metru jsem se zasníval nad fotografickými knížkami od koudelky a holomíčka, co mám z knihovny. myslel jsem při tom na tu jinou, lepší czechness, která možná není tolik vidět, ale taky někde je.

would you like to become a salát specialista?

jednu chvíli to vypadalo, že mým pracovním oděvěm budou pumpky a klobouček s pérem, že budu s usměvavými bloďatými děvčaty v krojích s velkými výstřihy točit pivo rozjařeným englishmenům. manažer bavorské knajpy se ale dlouho neozýval, tak jsem mu v pátek zavolal, abych se dozvěděl, že nakonec teď lidi nepotřebuje, ale že se mám ozvat zhruba za tři týdny, to že budou lidi potřeba kvůli vánocům.

a tak jsem se v pátek po škole vydal na další, němci by řekli schaufensterbummel, až na to, že já při té procházce koukám po nápisech staff required. a když se mi podnik obzvlášť líbí, vlezu dovnitř navzdory absenci cedule a ptám se if they are not looking for some staff. nehledají. nehledali nikde. a já se začínal víc a víc vžívat do role nezaměstnaného ze třicátých letech. zasmušile jsem se svezl na green park, který mám "na trase", a zkusil štěstí v bistru jménem salade. tam mi řekli, že staff hledají, nechali si síví a že mám přijít v pondělí v deset. v pondělí v deset jsem se dozvěděl, že manařerka je fuč a že mám přijít ve čtyři do jiné pobočky. po poledni jsem si zase hrál na dělníka v roce 1933, došel jsem až do camdenu, ale staff nikde nerekvírovali, jen chlápek v arabské kavárně si napsal moje číslo a v jiném coffeehousu mi řekli, že se mám stavit v úterý, že tam není manažerka.

ve čtyři nula nula vstupuji do salátového bistra nedaleko saint paul´s přivítán asi manažerkou agou definitely from poulend (první slabiku u slova poland je třeba při vyslovení poněkud vyrazit z úst). sepisujeme nějaký formulář a že prý mě za chvilku čeká group interview. tak si všímám i dalších kandidátů v krámu, které jsem měl za hosty. asi pákistánec, pak trochu arab, nějaký latino a neidentifikovatelná holka, patrně eastern european. za chvilku doráží poslední do party. hrne se k aze, která je ve skutečnosti agata, a spouští z voleje po polsku. do you speak english, povídá manažerka a polka, že ne, že ani slovo. tak přecházejí do polštiny. manažerka jí říká, že teď bude group interview a že to může zkusit, že přeci trochu umět musí. tak polka zůstává.
na scénu přichází obtloustlý pivní angličan, nějaký tim nebo tom whatever. šéfuje lidským zdrojům nebo co. každý máme napsat svoje jméno a přilepit si ho tak, aby ho každý viděl. následují pohádky o firmě, při nichž se mu pohupuje obrovský pupek, sem tam fórek, spojení typu great customer service, great communication skills bla bla. pak se máme představit my. no a že si uděláme group interview. to spočívá v tom, že se zeptá na otázku. a my si odpovědi na ni máme navzájem říkát s potenciálními kolegy (aby se ukázalo, jak velcí jsme team plejeři). ve skupině jsem s georgem, co působí trochu jako z marseilleskýho ghetta, v kotletkách má vyholenej tenoučkej proužek. mou druhou sparingpartnerkou je polka. mlčí.
první otázka byla "what´s your favourite food?" george: pizza, já: pasta, polka: - . další otázka "what´s your favourite sport and sport club?" george má rád basketbal a manchester. tlusťoch tottenham ("well, we have troubles, but, hahaha"). kromě jiných podobných padla i otázka "what is for you great customer service?". v celé té hře šlo o pozici "salát specialista" (angličtina má dar opsat i sebevětší sračku honosně, nejraději mám v tomto kontextu spojení award-winning). tlusťoch se loučí s tím, že nám děkuje za čas, že cedulku se jménem máme nalepit na stůl u místa, kde jsme seděli, a že nám dají do týdne vědět, ať už jsme uspěli, nebo ne. doma pak po večeři bombarduju emailové schránky manažerů restaurací, barů a hospod, kteří na gumtree.com hledají waitera. mezi obeslanými je i jistá gabriela z yo sushi baru v harrod´s, která mi kolem osmé volá, že se mám druhý den stavit.

v příštím díle uvidíte: 

první britskou opilost
první britskou kocovinu
poněkud krátké kalhoty z asdy a několikero sprintů v nich
dramatickou peripetii se suspended picadilly line
geniálního teoretika nacionalismu a.d.smithe osobně
mekkou slovenčinu
a skotského krtka