jak se mnou mluvily zdi

andrého martiniho znám z kuchyně. vždycky přijde na návštěvu za danou, mojí spolubydlící, takovej mužík překypující energií. andré studuje kunst. andy je umělec.
dneska jsme byli na vernisáži andyho výstavy speaking walls. vystavoval barevný fotky grafitti z granady. prý je to kouzelný místo, jaký se v evropě nenajde. výstava probíhala v prostorách pojišťovny aok, ta celou výstavu taky sponzorovala. fotek bylo asi kolem dvaceti. vždy dvě dvojice v jednom rámu 50x70. fotil to na digitál.

mrzí mě, když je nejhezčí fotka z výstavy na letáku, který na ni láká. nejvíc se mi bohužel líbila dvojice fotek z pohlednice. chvílema mi ty fotky přišli jako cvaky z dovolený. téma bylo zajímavý, ale zpracovaný trochu paraziticky. ja proste chtěl vidět i lidi, jak ty pěkný obrázky malujou, a ne jen zdi zdálky a zblízka. navíc mi přišlo, že technicky to andy úplně nezvládnul. ale jeho úvodní slovo bylo opravdu strhující a jeho zapálení pro vlastní fotografie pozoruhodné. ale to byl možná ten problém. že totiž nemá od svejch fotek odstup, vystaví jich radši víc než míň a nadšeně vypráví o tom, co se dělo, když je fotil. na těch fotografiích to ale pro ostatní vidět není.

na odchodu jsem mu řek, že se přijdu podívat ještě jednou a teprve pak mu povím, jak to vidím. tak uvidím.