asphalt

původně jsem tady chtěl barevně vylíčit jednodenní natáčení v zimní jihoanglické krajině, která vůbec nepůsobila zimně, ale nějak jakoby česky podzimně nebo spíš bezčasně, nicméně nějak mi vyschnul blogerský inkoust a ve chvíli, kdy 15. přijela, jsem kyberprostor na osm rychle běžících dní dočista opustil. teď, když jsem molitan zase složil do kouta svojeho tiny roomu a snídat začal namísto v kuchyni opět před obrazovkou a mlčky, je načase se do virtuální reality vrátit nějakým tím dalším popisem mojí reality megapole. 

anebo raději z paměti vylovíme pár momentů ze soboty, kdy jsem vyrazil za jeremy curlem, režisérem. namísto do liphooku jsem nakonec z waterloo odjel směr haslemere. vstával jsem brzo a připadal jsem si proto trochu rozlámaně, ale do vlaku svítilo slunce, já po anglicku usrkával latté z velkého kelímku, díval se z okna a po dlouhé době "byl na výletě" tak trochu za neznámým, tak, jak je to vždycky nejlepší.

krátký film se jmenoval asphalt a já byl týpek, co jede autem a najednou na silnici uvidí ležet holku. holka byla artová kanaďanka s kudrnatými vlasy. nebyla ošklivá, ale nejhezčí na ní byly ty vlasy. prý pracuje v americe u filmu. její kanadský akcent mi připadal americký, ale jeremy říkal, že jde poznat, že je z kanady. dalším účastníkem byl jeremyho spolužák z elitní vojenské akademie, který je nyní právníkem v city. práce ho nebaví, ale je dobře placená, chce být spisovatelem, ale kvůli práci nemá čas na psaní. pokouší se uchytit jako scénárista. také tam byla jeho přítelkyně myška s podbradkem. měla na sobě holinky, což se vzhledem k blátivé scéně hodilo, ale ona je měla jako trendy obuv, protože holiny letí.

s natáčením jsme skončili akorát na čas, když se začalo stmívat. páreček ze city zavezl jeremy na vlak, jelikož je ještě čekal londýnský večírek, a my jsme sjeli nakoupit do sainsbury's večeři. původně jsem chtěl zůstat přes noc, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit se. povídání dvou lidí od filmu mě nějak přestalo bavit, zdálo se mi, že krouží po povrchu a taky že když odjedu, dám možná prostor něčemu, co by se v mojí přítomnosti nestalo.

celou cestu do londýna chcalo. nejdřív jsme museli zastavit autobus, který ve stanfordu staví, jen když se mu postavíte víceméně do cesty, protože zastávka ve vesnici není. pak z liphooku vlakem, z haslemere starým doubledeckerem, do kterého zatékalo, až jsem si musel přesednout. na waterloo jsem chytil předposlední metro, ve kterém bylo místy veselo. nevím, jestli to bylo ten večer nebo ne, ale myslím, že jsem jel s holkami v minišatech, které si s jejich postavami protiřečily. a jestli to nebylo ten večer, určitě byl tu noc londýn takových holek plný.

zpátky

tak tedy ty bloggerské uhasínající uhlíky zase rozdmýcháme: jsem zpátky v londýně. napoprvé to nebude ve velkém stylu, spíš jen takovou noticku sem pověsíme. velký příběh ale možná přijde už zítra. prozradím jen, že obnovuji hereckou kariéru a zítřejším ranním vlakem z waterloo odjíždím do tajuplného městečka liphook. i v novém filmu pravděpodobně ztvárním roli "boring mana" a stejně jako v prvním potkám dívku. ze scénáře vím, že tentokráte ji nepolíbím. 

konec první části

včera jsem se ocitnul na trafalgar square a bylo plné sobů a santů na kolečkových bruslích - je nejvyšší čas vzít nohy na ramena. zítra v jedenáct hodin se nalodím na žlutý bus a tradá do eastern europe. premiere league zimní přestávku nemá, to ovšem neplatí pro tento blog. a aby tu tak dlouho neviselo jen těchhle pár řádků, pověsíme sem i barevný obrázek (archivní, z podzimního balkónu):

how many chicken outside?

první kapitola blogerského příběhu se pomalu chýlí k závěru. zítra ráno do práce, pak na poslední class do školy, o víkendu dvakrát do la vie en rose a pak už jen žlutý autobus, english channel a praha, v jejím metru šediví lidé, na které se celkem těším, od londýnských freaků si rád odpočinu. přeci jen i jejich vzorce se poněkud opakují a za strakatou formou nemusí být vždy stejně barevný obsah. dneska jsem bez internetu, tak si můžu zahrát na skutečného spisovatele a napsat si něco do elektronického šuplíku. tentokráte to nicméně bude bezdějové. vzpomeneme na hodiny slohu a procvičíme charakteristiku. modelem nám budou stát moji kolegové z itsu, britské restaurace v japonském stylu.

diego je brazilským příkladem amerického snu. několikrát prý vypravoval, jak když přišel do anglie, neuměl ani slovo anglicky, aby se nakonec poctivou prací vypracoval z čišníka na manažera pobočky. diego má piváska, ale ne z piva, patrně z toho, jak nezdravě jí a jak je pořád ve stresu. diego je totiž ve stresu neustále. pobíhá sem a tam, udílí občas nesmyslné pokyny jen proto, aby nějaké udílel. na celém obličeji má jizvy po akné a když byl malý, asi to ve škole neměl jednoduché. já s ním vycházím dobře, dal mi dovolenou, tak si na něj nemůžu stěžovat. jen mi vadí, že když mluví se zákazníky, tváří se tak nějak přespříliš servilně, dokonce se i tak trochu uklání. jako kdyby dostal od sudiček do vínku, že bude celý život služebníčkem. ale možná se mi to jenom zdá.

nebyli bychom anglickou restaurací bez poláků. jedním z nich je i pawel. je mu dvacet jedna a pochází z cieszyna. delivery boye dělá už víc než rok a tak se občas tváří jako starý mazák. anglicky mluví celkem obstojně a sprostě, ale mně to jeho man a fucking shit pronášené po polsku nepřijde tolik přesvědčivé. angličtinu se asi naučil za pochodu, protože občas řekne nějaké slovo dost srandovně, třeba nedávno byla řeka rajvr. tento týden se mě zeptal, co jinak v londýně dělám. když jsem řekl, že studuju, dost ho to zarazilo. ptal se, jestli je to těžké a zdá se mi, že od té doby se ke mně chová trochu jinak. ještě ten den mi povídá, já bych taky studoval, ale muselo by to být „in my language“, v cizí řeči bych studovat nemohl. dneska byl pawel off, přijela za ním totiž z polska manželka.

kdyby chtěl wong kar wai natočit třetí díl in the mood for love, mohl by obsadit yanga. i když vlastně nemohl, protože yang mluví mandarínskou čínštinou a ne cantonese jako v hong kongu. v londýně studoval management, na podzim skončil a hledá si práci. cv rozeslal i firmám, jejichž zaměstnancům teď spolu se mnou donáší suši. zatím ho nikde nevzali, tak pracuje v itsu. s přítelkyní, která je taky z číny, si yang pronajal pěkný, ale drahý byt a teď shání někoho, kdo by se nastěhoval do volného pokoje. dneska mi řekl, že si za poslední peníze koupil kulečníkový stůl. 400 liber za kulečník a 100 za pronájem dodávky, aby si ho dovezl domů. prý vyznává filosofii, že když má nějaké peníze, měl by je rychle utratit. s yangem si rozumím, nejen proto, že nemluví brazilian english jako třeba leo, který se mě každé dopoledne mnohokrát ptá „how many chicken outside?“ yang nebere itsu vážně a to je dobře.

long time no see

už to chtělo vytasit se zase s nějakým rozmáchnutějším textem, takovým, co na první pohled délkou odrazuje, ale pak přesvědčí, ale poslední dva, tři týdny nebylo času nazbyt a když byl, nechtělo se, nebo šla v polovině múza spát a nechala mě před obrazovkou samotného. jako se to stalo v pondělí:

když jsem se "v minulém díle" pohoršoval nad sťatými dívkami v páteční ulicíh, ještě jsem netušil, jak krátokozrakým se to, vzhledem k mojí sobotní noci, ukáže. shifta ve francouzské resto byla v sobotu hektická, na place se zaučovali dva noví a panoval zmatek. sem tam špatná čísla stolů, smíchané objednávky, do toho nabito a hosté hladoví a žízniví, kterým se občas nezdá flákota dost well done a tak ji musím vrátit slovenským chlapcům v kuchyni, kteří zákazníka proklejí a pošlou "do piče" a ani nechci vědět, co s flákotou, než ji vrátí zpátky na talíř, udělají. na druhou stranu víc hostů dá víc dýšek, a tak jsem byl, když jsem odcházel, o 20 liber bohatší jen ze sobotního podílu na tipsech. původně jsem měl na mířeno do hospody se spolužákem tomem, co dělal tři roky učitele angličtiny v polsku, ale jeho vlak z liverpoolu měl zpoždění. ze setkání sešlo, ale večer byl ještě mladý a mně se nechtělo jít rovnou domů. měl jsem chuť se po delší době zase trochu socializovat.
dobrou příležitostí se zdál večer v bulharské restauraci arda 2 v severním londýně. nejdřív jsme ale zašli k anelii na kolej, česky by se asi řeklo "předkalit se". nedbaje německého pořekadla bier nach wein atd. začal jsem nerozvážně, leč stylově, bulharským vínem z off licence shopu, které značně rozvázalo můj anglický jazyk. o čem a s kým byla během večera řeč? se srbskými bratry demjanem a ratkem o kosovu, bělehradě a životě v city a...

tady jsem měl v úmyslu vyjmenovat roztodivná témata, která se ten večer v hovoru mihla. pamatuju si na neznámou kanadskou studentku kdovíjakého oboru, co se rozvyprávěla o družicích a o tom, co všechno "vidí" (všechno). pak vzpomenu ještě tichou konverzaci s hluchoněmým paulem, co na naší škole studuje díky tomu, že má na všech seminářích po ruce tlumočníka do znakové řeči. povídali jsme si přes blok. na jednu stranu bylo vidět, že je kvůli tomu, že neslyší, neustále trochu někde jinde, vtípky jednoduše neslyšel, ani muziku, co v hospodě hrála. na druhou stranu si druhý den může s kocovinou přečíst, co všechno rozjařeně "navykládal". musí mít mnohem dokonalejší zpětnou vazbu svojeho slovního projevu a doma má možná jeden pokoj vyhrazený policím s archivovanými hovory s přáteli.
ten večer jsem to, utržen z pracovně-studijního řetězu, poněkud přepísknul. v nočním autobuse jsem usnul, přejel a už tak nedlouhý spánek si zkrátil o hodinovou procházku východním londýnem. ještě že canary wharf se na mě svítivě usmíval už zdaleka.

nedělní ráno nebylo lehké. naštěstí bylo hostů nemnoho. pár čtenářů nedělníků, několik zamilovaných párečků, některé přijedou stylově na skútru, pár kamarádek na nedělním kafi, britský umělec a dvě hezké holky objednávající mnohokrát tab water a latej a apple strudle, starší rodiče s pěti dětmi včetně čerstvě narozených dvojčat na nedělním obědě. nebylo mi dobře a tak jsem dělal boty a alžírský kolega tizi mě trochu peskoval, ale v dobrým. 
v neděli večer sociální věda odpočívala a já spal dlouho, abych se probudil aspoň přiměřeně fit do japonského suši-týdne. ten pokračuje i zítra a já nastřádám 27 hodin, které vyměním v kursu 1 ku 5,75. středa a dnešek byly akademickým přeryvem. dnešní presentation on national identity and foreign policy nebyla triumfem,  ale ostudu jsem snad také neutrhl. 

stručně

venku prší. když napíšu, že je anglické počasí, budu se opakovat. po cestě ze školy už jsem potkával počátky pátečního bujarého veselí, rozjařené holky v minisukních a bufách najednou. až se budou vracet sťaté domů, asi zmoknou.

já dneska budu za pecí. sice jsem původně měl jít na pivo s režisérem, ale nakonec to vypadá, že je away over the weekend. a tak budu vychutnávat teplo domova, usrkávat čaj a možná si i něco přečtu. česky, když se budu chtít rozmazlovat. podle všeho to ale bude spíš nějaká akademická english.

víkend bude francouzský, kabát delivery boye vyměním za garsonovskou zástěru. zítra mám být na place v la vie en rose v deset. neobvykle mě pobíhání mezi stoly, za kterými pojídají svůj croque monsieur či croque madame naši východolondýnští hosté, čeká i pozítří. docela už se těším na nedělní pátou. na stanici metra bethnal green nebudu spěchat už kvůli předchozímu šestihodinovému shonu a v kapse mě bude hřát pár papírků s obrázkem ošklivé královny.

vizualizace ii

druhý román úspěšného debutanta se většinou nesetká s takovým potleskem jako kniha první. nechci říct, že by moje první fotopohádka byla kasovním trhákem, jen doufám, že druhou vizualizací nezíská žánr remarqueovské směřování.

la vie en rose

v neděli ráno byla kosa, o to větší, že jsem na stanici crossharbour postával už ve čtvrt na devět. na nedělní dýelár nás čekalo jen pár, spolucestující jsem většinou tipoval na nedělní gastarbajtry, třeba uklízečky, co vyrážejí cídit poblité klubové záchodky a jiné následky horečky sobotní londýnské noci. její účastníci teď doma težce oddychují a snaží se do nedělní kocoviny probudit co nejpozději. já si to frčím pošmourným východním londýnem na druhou trial shift ve třech dnech.

když jsem vylezl na bethnal green z undergroundu, rozpršelo se. protože jsem neměl deštník a navíc jsem doma coldplayovským sáčkem nahodil mírně britpopový look, nebyl to dobrý začátek. a tak jsem na dveře francouzské restaurace la vie en rose na rohu broadway market a andrews road klepal v notně krátkých intervalech. otevřela mi trochu udiveně celkem sympatická paní s tím, že tam šéfová ještě není a jestli chci kafe. už jsem zapomněl, jak se jmenovala, ale vím, že v gruzii, odkud pochází, je učitelkou literatury, v anglii uklízečkou. zase mluvila tou angličtinou, která vynechává sloveso být. byla potěšená, že jsem znal tbilisi, ještě víc potěšená, když jsem se optal na probíhající demonstrace proti saakašvilimu. když jsem jí prozradil, že jsem v gruzii byl a že můj prastrýc v tbilisi bydlel, propukla v nadšení a od té chvíle už skoro jenom opakovala, že jsem good boy. asi podle ruského charošij malčik. pak už jsme vynesli ven židle a stoly pro otužilé britské kuřáky a bylo deset a přišla céline.

doufal jsem v nějakou amélii, tak mě její zevnějšek a otrávené nice to meet you trochu zklamalo. přestože jsem měl být původně za barem, moje odpověď na otázku, jestli jsem někdy dělal s kafem, byla vyhýbavá. něco ve smyslu, že jsem dělal v hospodě a v cateringové firmě a že s kafem jen trochu. ona, že to nevadí, že bude stát za mnou a že uvidíme. to jsem si taky říkal, ale myslel jsem na to, že to asi uvidíme bledě. když se optala, jestli jsem dělal s takovouhle kafemašinou, řekl jsem, že ne, že s jinou. tak mi ukázala, jak se s ní dělá. cak cak cak. takhle se dělá latté, cak cak cak, takhle se dělá filtred. cak cak cak, nezapamatoval jsem si vůbec nic. ale hlásím, že ok, že jasný. v 11 jsme otevřeli a začli se hrnout londýňané, co mají v nedělní ráno chuť na anglickou snídani ve francouzské restauraci a k ní si poručí, samozřejmě, italskou kávu. tu jim měl připravit český lžibarista, který stál poprvé v životě u presovacího kafestroje.
nestíhal jsem hrubě. postup přípravy jednotlivých typů kávy jsem spíš odhadoval, navíc neměl potřebný grif ani rychlost. objednávky se vršily, mně se ruce klepaly. vysvobozením bylo, když si hosté dali džus. ve chvíli, kdy jsem začínal mít nepatrný pocit, že vím, co dělat, když se má připravit macchiato, řekla céline stop a já se přesunul na floor.

trochu jsem se divil, že mě neposlala domů hned, říkal jsem si, že mě v tom asi chce nechat usmažit. tou dobou jsem na kariéru čišníka nemyslel a čekal na blogerskou třešničku na dortu v podobě horoucího presa za krkem nejnesympatištějšího z hostů. první tác s pěti šálky se sice povážlivě kýval, ale přistál na stole. další také a já získal trochu cvik. pak jsem začal nosit i jídla. ze začátku jsem samozřejmě čísla stolů neznal, ale pochytil jsem to docela rychle a poznámka you have a good memory ze strany kolegyně mě potěšila. no a asi tak za hodinku už jsem mezi stoly běhal celkem sebejistě, dokonce i na nějaké žerty s hosty došlo, dvě černošky v rohu se na mě smály, rodinky na nedělní brunči vypadaly spokojeně a když mi do kmitotu začal vyhrávat georges brassens, narostla mi číšnická křídla.

ve dvě hodiny padla. původně jsem sice neměl dostat zaplaceno, ale céline mi podává 20 liber a že za barem sice ne, ale jako runner že jsem byl pretty good a že mi ve středu zavolá kolegyně. potom jsem zhltnul lososa, co mi udělal sympaťák alžírský kuchař, a vyrazil do nedělního londýnského odpoledne s růžovými brýlemi. 
dneska se ozvali, v sobotu v deset mám být na place. na hodinu to dělá sice jen pět liber, ale zato mám půlku tipsů a já se na hosty budu smát.

suši příběh ii

předem prozrazuji, že nyní půjde o ten (alespoň mnou) tolik očekávaný vítězoslavný post, který oznámí, že nezaměstnanecká minulost je za mnou a nabité shifty přede mnou. ano, mám práci.

příčinou toho pravděpodobně bude i moje obměněné cv. na pozici waitera bylo dvoustránkové podle evropskounijního mustru vytvořené síví poněkud nevhodné. své nárazové zkušenosti s pinglováním jsem v něm sice poněkud zveličil, ale přesto. zřekl jsem se tudíž kontinentálního životopisu a vygooglil vzorové british cv. kurikulum imaginární studentky university of tokio jsem přeladil svými životními milníky a zafantazíroval. dosavadní neúspěšné hledačství mi prozradilo, že s poctivostí dojdu nejdál, pokud ji spřátelím s imaginací, a tak jsem získal během několika vteřin nové gastrozkušenosti. před pěti lety jsem o prázdninách pracoval v hospodě murphy´s v irsku, loni jsem byl týmovým hráčem lipského starbucksu a poslední rok jsem si přivydělával coby waiter cateringové společnosti. průvodní dopis zůstal stejný a síví se tu středu elektronicky vydalo najrůznějšími směry.

ozvali se z několika míst. jako první ze suši baru itsu na canary wharf (japonské prokletí?) a z francouzské restaurace ve východním londýně. ve čtvrtek vyrážím na interview se suši manažerem nejaponského jména diego, tenisovou řečí proměňuji hned první setbol a v pátek v devět ráno mě čeká zkušenost dosud nepoznaná - trial shift (neboli mečbol!). nemám moc sil to vtipně rozepisovat, ale většinu času jsem polepoval krabičky se suši jménem speciality. pak jsem ty samé krabičky taky rovnal do ledničky, odkud si je berou zákazníci, a taky jsem absolvoval delivery na canary wharf, to bude moje hlavní úloha. do tajů provozu mě zaučoval polák pawel, nepálec manor a hezká turkyně, jejíž jméno jsem zapomněl, ale pamatuju si, že zásadně vynechávala sloveso být v každé větě v přítomném čase. trial shift je neplacená, ale za odměnu jsem po službě dostal pokrm nazvaný health and happiness, a, aby to druhé slovo bylo na místě, i part-time místo.

francouzská restaurace přichází na řadu zítra. trial shift bude jistě plná malých dramat, zvlášť uvážím-li, že víc než dva talíře nosit neumím, kávu umím dělat jen rozpustnou a pivo z pípy jsem točil jen jednou. ve hře je práce o sobotách a nedělích, ale vzhledem k suši jobu můžu vycházet ze zajištěné obrany.

vizualizace

zdá se mi, že počasí se tu skoro nemění, na podzim a zimu se asi nehraje. jako kdyby od té doby, co jsem přijel, bylo stále stejně. někdy sice prší a někdy ne, ale víceméně je pořád shodně, jen fryšno je poslední dobou o něco víc. že to ubíhá, aby člověk poznal podle toho, že v asdě přepnuli na nové, vánoční igelitové tašky. díky blbečkovi jsem z toho zdánlivě neviditelného proudu vylovil pár obrázků: