původně jsem tady chtěl barevně vylíčit jednodenní natáčení v zimní jihoanglické krajině, která vůbec nepůsobila zimně, ale nějak jakoby česky podzimně nebo spíš bezčasně, nicméně nějak mi vyschnul blogerský inkoust a ve chvíli, kdy 15. přijela, jsem kyberprostor na osm rychle běžících dní dočista opustil. teď, když jsem molitan zase složil do kouta svojeho tiny roomu a snídat začal namísto v kuchyni opět před obrazovkou a mlčky, je načase se do virtuální reality vrátit nějakým tím dalším popisem mojí reality megapole.
anebo raději z paměti vylovíme pár momentů ze soboty, kdy jsem vyrazil za jeremy curlem, režisérem. namísto do liphooku jsem nakonec z waterloo odjel směr haslemere. vstával jsem brzo a připadal jsem si proto trochu rozlámaně, ale do vlaku svítilo slunce, já po anglicku usrkával latté z velkého kelímku, díval se z okna a po dlouhé době "byl na výletě" tak trochu za neznámým, tak, jak je to vždycky nejlepší.
krátký film se jmenoval asphalt a já byl týpek, co jede autem a najednou na silnici uvidí ležet holku. holka byla artová kanaďanka s kudrnatými vlasy. nebyla ošklivá, ale nejhezčí na ní byly ty vlasy. prý pracuje v americe u filmu. její kanadský akcent mi připadal americký, ale jeremy říkal, že jde poznat, že je z kanady. dalším účastníkem byl jeremyho spolužák z elitní vojenské akademie, který je nyní právníkem v city. práce ho nebaví, ale je dobře placená, chce být spisovatelem, ale kvůli práci nemá čas na psaní. pokouší se uchytit jako scénárista. také tam byla jeho přítelkyně myška s podbradkem. měla na sobě holinky, což se vzhledem k blátivé scéně hodilo, ale ona je měla jako trendy obuv, protože holiny letí.
s natáčením jsme skončili akorát na čas, když se začalo stmívat. páreček ze city zavezl jeremy na vlak, jelikož je ještě čekal londýnský večírek, a my jsme sjeli nakoupit do sainsbury's večeři. původně jsem chtěl zůstat přes noc, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit se. povídání dvou lidí od filmu mě nějak přestalo bavit, zdálo se mi, že krouží po povrchu a taky že když odjedu, dám možná prostor něčemu, co by se v mojí přítomnosti nestalo.
celou cestu do londýna chcalo. nejdřív jsme museli zastavit autobus, který ve stanfordu staví, jen když se mu postavíte víceméně do cesty, protože zastávka ve vesnici není. pak z liphooku vlakem, z haslemere starým doubledeckerem, do kterého zatékalo, až jsem si musel přesednout. na waterloo jsem chytil předposlední metro, ve kterém bylo místy veselo. nevím, jestli to bylo ten večer nebo ne, ale myslím, že jsem jel s holkami v minišatech, které si s jejich postavami protiřečily. a jestli to nebylo ten večer, určitě byl tu noc londýn takových holek plný.
anebo raději z paměti vylovíme pár momentů ze soboty, kdy jsem vyrazil za jeremy curlem, režisérem. namísto do liphooku jsem nakonec z waterloo odjel směr haslemere. vstával jsem brzo a připadal jsem si proto trochu rozlámaně, ale do vlaku svítilo slunce, já po anglicku usrkával latté z velkého kelímku, díval se z okna a po dlouhé době "byl na výletě" tak trochu za neznámým, tak, jak je to vždycky nejlepší.
krátký film se jmenoval asphalt a já byl týpek, co jede autem a najednou na silnici uvidí ležet holku. holka byla artová kanaďanka s kudrnatými vlasy. nebyla ošklivá, ale nejhezčí na ní byly ty vlasy. prý pracuje v americe u filmu. její kanadský akcent mi připadal americký, ale jeremy říkal, že jde poznat, že je z kanady. dalším účastníkem byl jeremyho spolužák z elitní vojenské akademie, který je nyní právníkem v city. práce ho nebaví, ale je dobře placená, chce být spisovatelem, ale kvůli práci nemá čas na psaní. pokouší se uchytit jako scénárista. také tam byla jeho přítelkyně myška s podbradkem. měla na sobě holinky, což se vzhledem k blátivé scéně hodilo, ale ona je měla jako trendy obuv, protože holiny letí.
s natáčením jsme skončili akorát na čas, když se začalo stmívat. páreček ze city zavezl jeremy na vlak, jelikož je ještě čekal londýnský večírek, a my jsme sjeli nakoupit do sainsbury's večeři. původně jsem chtěl zůstat přes noc, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit se. povídání dvou lidí od filmu mě nějak přestalo bavit, zdálo se mi, že krouží po povrchu a taky že když odjedu, dám možná prostor něčemu, co by se v mojí přítomnosti nestalo.
celou cestu do londýna chcalo. nejdřív jsme museli zastavit autobus, který ve stanfordu staví, jen když se mu postavíte víceméně do cesty, protože zastávka ve vesnici není. pak z liphooku vlakem, z haslemere starým doubledeckerem, do kterého zatékalo, až jsem si musel přesednout. na waterloo jsem chytil předposlední metro, ve kterém bylo místy veselo. nevím, jestli to bylo ten večer nebo ne, ale myslím, že jsem jel s holkami v minišatech, které si s jejich postavami protiřečily. a jestli to nebylo ten večer, určitě byl tu noc londýn takových holek plný.
