první kapitola blogerského příběhu se pomalu chýlí k závěru. zítra ráno do práce, pak na poslední class do školy, o víkendu dvakrát do la vie en rose a pak už jen žlutý autobus, english channel a praha, v jejím metru šediví lidé, na které se celkem těším, od londýnských freaků si rád odpočinu. přeci jen i jejich vzorce se poněkud opakují a za strakatou formou nemusí být vždy stejně barevný obsah. dneska jsem bez internetu, tak si můžu zahrát na skutečného spisovatele a napsat si něco do elektronického šuplíku. tentokráte to nicméně bude bezdějové. vzpomeneme na hodiny slohu a procvičíme charakteristiku. modelem nám budou stát moji kolegové z itsu, britské restaurace v japonském stylu.
diego je brazilským příkladem amerického snu. několikrát prý vypravoval, jak když přišel do anglie, neuměl ani slovo anglicky, aby se nakonec poctivou prací vypracoval z čišníka na manažera pobočky. diego má piváska, ale ne z piva, patrně z toho, jak nezdravě jí a jak je pořád ve stresu. diego je totiž ve stresu neustále. pobíhá sem a tam, udílí občas nesmyslné pokyny jen proto, aby nějaké udílel. na celém obličeji má jizvy po akné a když byl malý, asi to ve škole neměl jednoduché. já s ním vycházím dobře, dal mi dovolenou, tak si na něj nemůžu stěžovat. jen mi vadí, že když mluví se zákazníky, tváří se tak nějak přespříliš servilně, dokonce se i tak trochu uklání. jako kdyby dostal od sudiček do vínku, že bude celý život služebníčkem. ale možná se mi to jenom zdá.
nebyli bychom anglickou restaurací bez poláků. jedním z nich je i pawel. je mu dvacet jedna a pochází z cieszyna. delivery boye dělá už víc než rok a tak se občas tváří jako starý mazák. anglicky mluví celkem obstojně a sprostě, ale mně to jeho man a fucking shit pronášené po polsku nepřijde tolik přesvědčivé. angličtinu se asi naučil za pochodu, protože občas řekne nějaké slovo dost srandovně, třeba nedávno byla řeka rajvr. tento týden se mě zeptal, co jinak v londýně dělám. když jsem řekl, že studuju, dost ho to zarazilo. ptal se, jestli je to těžké a zdá se mi, že od té doby se ke mně chová trochu jinak. ještě ten den mi povídá, já bych taky studoval, ale muselo by to být „in my language“, v cizí řeči bych studovat nemohl. dneska byl pawel off, přijela za ním totiž z polska manželka.
kdyby chtěl wong kar wai natočit třetí díl in the mood for love, mohl by obsadit yanga. i když vlastně nemohl, protože yang mluví mandarínskou čínštinou a ne cantonese jako v hong kongu. v londýně studoval management, na podzim skončil a hledá si práci. cv rozeslal i firmám, jejichž zaměstnancům teď spolu se mnou donáší suši. zatím ho nikde nevzali, tak pracuje v itsu. s přítelkyní, která je taky z číny, si yang pronajal pěkný, ale drahý byt a teď shání někoho, kdo by se nastěhoval do volného pokoje. dneska mi řekl, že si za poslední peníze koupil kulečníkový stůl. 400 liber za kulečník a 100 za pronájem dodávky, aby si ho dovezl domů. prý vyznává filosofii, že když má nějaké peníze, měl by je rychle utratit. s yangem si rozumím, nejen proto, že nemluví brazilian english jako třeba leo, který se mě každé dopoledne mnohokrát ptá „how many chicken outside?“ yang nebere itsu vážně a to je dobře.
