začnu dneškem. před chvílí jsem se vrátil z návštěvy macieje, tam jsem popil pivo (bohužel koupil maciej pro každého jen dvě) a snědl jeden a půl česnekové bagety (ty jsem koupil já). maciej bydlí kromě jiných s jazykovědcem z taiwanu a se studentkou ekonomie z paříže. ten jazykovědec objíždí evropský státy a učí se jejich jazyk. večer chodí sám do hospod, jen aby poslouchal jazyk. vždycky přijde ke stolu a společnosti se zeptá, jestli by si mohl přisednout a jenom poslouchat. každý den chodí do knihovny a po cestě se několikrát ptá na cestu, ačkoli ji moc dobře zná. chce slyšet nejrůznější popisy té samé cesty. mě ale dnes fascinovala stephanie. nějak jsme v hovoru s maciejem narazili na krzystofa kieslowského a film la double vie de veronique. maciej znal, ona neznala. neznala ani trois couleurs: bleu/trzy kolory niebeska atd. už jsem sice hodněkrát narazil na to, že francouzi neznají godarda ani préverta (jen vždycky vědí, že chirac je kokot), ale stejně mě to vždycky znova fascinuje. tři barvy ještě pochopím, ale že ta holka, jak sama řekla, v životě nic neslyšela o francophonii! exeption culturelle, okej, ale kdyby se aspoň v té své výjimce sami orientovali.
v sobotu jsem s jeremym from london, který přijel ve čtvrtek, a danou zašli na hausparty. konala se v pololegálně obsazeném domě, asi deset minut pěšky. byl to víceméně takový squat. větší mrdník už jsem fakt dlouho neviděl. na záchodě tradičně zapatisický a levičácký plakáty a spousta mladých krásných lidí s alternativním světonázorem. když jsme dorazili, byla nálada už docela ožralá. já jsem se bavil s tinem, expertem na cikánskou hudbu z východní evropy, který v lipsku pořádá takzvaná balkan train diska. kecal jsem i s jeremym, kterému říkám z legrace fifth beatle, což ho trochu sere a popichuju ho s hollywoodem. jeremy odjíždí příští týden do afghánistánu fotit opiová pole pro časopis vyšších vrstvev countrylife. jeremy je srandovní drzej floutek, co neumí víceméně vůbec fotit, ale má tu drzost přijít ve svým sáčku, s šálkou a beatlesáckou houbou na hlavě do redakce a říct "i have a story for you".
na party jsem si všimnul takovýho japonce v hranatých brýlých, seděl vedle nás, s nikým se nebavil, tak jsem se ho zeptal, odkud je, i když jsem od pohledu viděl, že je japonec. nevím, jak se jmenoval, ale byl recently z jokohamy. tak jsem řek, že znám o jokohamě písníčku a přiopile jsem mu ji zanotoval. znal ji. znal i akira kurusawu a nabujošiho arakiho, na další japonský velikány jsem si nevzpomněl. odmalička jezdil s rodičema po světě, byl víc v cizině než v japonsku, prý je to u nejmladší generace takhle často. v lipsku je proto, že chce studovat medienkunst na hochschule fuer grafik und buchkunst. prý ví, co chce říct, ale neví jak. je tu od září, učí se německy. pobyt mu platí rodiče, ale když teď neudělá přijímačky, bude se muset vrátit do japonska a začít pracovat. v japonsku se mu žít nechtělo,ale říkal, že občas cítí po japonsku určitou nostalgii.
v pátek jsem zašel na návštěvu k sousedovi arjenovi odshora, co studuje fyziku, abych si popovídal s jeremym. bylo to veselý, byla tam i arjenova přítelkyně mandy (to je ta, co studuje angličtinu a španělštinu, ale radši by dělala nějakou malou řeč). přišli jsme třeba na vynikající jméno pro anglickou punkovou kapelu: euroskeptiker klaus (vyslovuj ojroskeptykr klaus, rozuměj euroskeptik klaus). jednak nemají v anglii rádi eu a pak je německý jméno pro anglickou kapelu fakt provokativní. taky jsme se zamýšleli nad tím, kdo byl u nás doma premiérem, když jsme se narodili. legrační a zároveň vypovídající bylo, že mandy napadl jako první helmuth kohl, ačkoli je z východního německa. arjen jí napovídal, vy jste přeci měli pořád toho jednoho. honecker jí ale na mysl nepřišel.
